22 Cdo 2310/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2310/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2310/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2310.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2310/2025-424 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. M., b) E. P. a c) J. M., všech zastoupených JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 156/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. 21 Co 137/2024-382, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše. IV. Žalobkyně c) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše. Odůvodnění: 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 14 C 156/2018-324, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že ke dni úmrtí M. M., zemřelého 29. 9. 2001, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY náležel do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) M. M. a žalobkyně c) (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. 21 Co 137/2024-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali v tom, že se odvolací soud (a shodně soud prvního stupně) odchýlil při řešení otázky určení vlastnického práva k nemovité věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítli, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, nemůže být důvodem k neprovedení důkazu jeho nevěrohodnost. Soudy měly rozhodovat o vztazích vlastnických, nikoliv o (ne)správnosti postupu katastrálního úřadu. Civilní soud pak nemůže odmítnout či bagatelizovat další (žalobci předložené) důkazní prostředky a vyjít jen z listin evidovaných v katastru nemovitostí. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, se nižší soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení následujících otázek (případně jsou otázky řešeny Nejvyšším soudem rozdílně): a) ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/1999, je nepřezkoumatelné odůvodnění soudu prvního stupně, který vydal rozhodnutí v záležitosti správnosti postupu katastrálního úřadu za rozhodnutí o vlastnickém právu; b) ze stejných důvodů je ve smyslu rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2433/1999 nepřezkoumatelný i rozsudek odvolacího soudu, přičemž existencí vyvratitelné domněnky nelze prokazovat vlastnické právo; c) s odkazem na závěry rozsudků ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, namítli, že soudy rezignovaly na prokázání tvrzení žalobců a hledání objektivní pravdy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012-31, se lze ochrany domoci u civilních soudů, pakliže omyl v katastru nemovitostí není evidentní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016-38). Dále dovolatelé předestřeli řadu skutečností, kterými se soudy nezabývaly, resp. s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly. Dále namítli porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nesprávně hodnotily důkazy, k čemuž dovolatelé předložili obsáhlou (s hodnocením důkazů ze strany soudů nesouhlasnou) argumentaci pod bodem VII dovolání. Závěrem navrhli zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit k novému projednání. 4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobců je na samé hraně projednatelnosti, přičemž jednotlivé námitky a související argumenty žalobců jsou v dovolání předkládány nesystematicky a – do jisté míry – nepřehledně. Dovolací soud se přesto zabýval všemi jednotlivými námitkami plynoucími z obsahu dovolání. 9. Podstatná část námitek dovolatelů se vztahuje k tvrzené nesprávnosti postupu nalézacích soudů, které měly podle žalobců bez dalšího vyjít z domněnky správnosti zápisu a „mechanicky“ přebírat závěry správního úřadu, resp. správních soudů, pročež se nezabývaly tím, komu skutečně svědčí vlastnické právo. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. 10. Podle § 980 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. 11. Důsledkem presumpce správnosti stavu zapsaného ve veřejném seznamu je přenos důkazního břemene na toho, kdo popírá jeho správnost. Osoba, které domněnka svědčí, nemusí prokazovat skutečnosti touto domněnkou pokryté, a je tak v případném sporu týkajícím se práva zapsaného ve veřejném seznamu ve výhodnějším postavení (Vrzalová, L. § 980 [Domněnka správnosti zápisů ve veřejném seznamu]. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 14). 12. Za situace, kdy je žalovaný jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, platí presumpce jeho vlastnického práva (srov. § 980 odst. 2 o. z.); ten, kdo je popírá (zde žalobci), musí svá tvrzení také dokázat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018 (dostupné, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Tvrdí-li tedy žalobci, že skutečný („naturální“) právní stav je v rozporu se stavem evidovaným ve veřejném seznamu (v této věci v katastru nemovitostí), leží na nich důkazní břemeno ohledně skutečností tento rozpor zakládajících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2677/2018). 13. Žalobci zde přehlíží, že nalézací soudy nevyšly „bez dalšího“ ze závěru, že zápis v katastru nemovitostí týkající se vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je správný a v civilním řízení nenapadnutelný či nezměnitelný. Soudy toliko správně vyšly z vyvratitelné domněnky § 980 odst. 2 o. z., pročež důkazní břemeno ohledně prokázání opaku tížilo žalobce. Pokud soudy v řízení poukazovaly na proběhlé (správní) řízení týkající se evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí (viz především body 14 a 19 napadeného rozhodnutí), neznamená to bez dalšího, že by se žalobci nemohli domáhat určení vlastnického práva u civilních soudů, jak ostatně sami uvádějí. Nelze přehlížet, že odvolací soud pod bodem 14 napadeného rozhodnutí v návaznosti na proběhlá řízení uvedl, že „zůstává v platnosti evidovaný st