22 Cdo 2415/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2415/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2415/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2415.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 1143 a násl. o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.12.2024IV.ÚS 3416/24 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2415/2024-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, za účasti vedlejší účastnice městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1338/38, IČO: 00063754, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované: A. R. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělohradská 299/132, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 188/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 72 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. IV. Žalovaná je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 72 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 16 C 188/2022-212, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY zapsaným v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně se svěřenou správou vedlejší účastnici (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílů 18 876 950 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že a) soudy nesprávně posoudily povahu jejího procesního úkonu. Navrhla totiž tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví, avšak soudy tento nárok zcela ignorovaly. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 o možnosti uplatnit nárok na širší vypořádání spoluvlastnictví a o poučovací povinnosti soudu. Dále se b) vymezila proti tomu, že soudy žalobu nezamítly. Odvolací soud se nezabýval námitkou žalované o rozporu s dobrými mravy; odkázala k tomu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4029/19. Válečný stav v Izraeli podle ní spadá pod důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5159/2014) pracuje s tou prvorepublikovou, která s válečným stavem jako důvodem pro zamítnutí žaloby pracovala. Napadené rozhodnutí též odporuje restitučním zákonům a judikatuře Ústavního soudu; soudy restituovaný majetek fakticky odejmuly. Dále namítla c), že odvolací soud rozdělil a vypořádal spoluvlastnictví v rozporu se zákonem. Nijak se totiž nevypořádal s návrhem žalované na reálné rozdělení a přikázání předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví. Nebyla ani poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dále namítla d), že žalobci nesvědčí aktivní legitimace, a to ačkoliv je zapsaný v katastru nemovitostí, neboť na něj vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepřešlo; bránilo tomu blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Nedošlo ani k vydržení. Soudy se odchýlily od názoru Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 485/98, II. ÚS 4029/19) a neprovedly dokazování k tomu, zda žalobce mohl spoluvlastnický podíl nabýt. Nadto vytkla vady spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. a další vady v procesním postupu odvolacího soudu. Navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně. 4. Žalobce a vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedli, že ze strany žalované nešlo o návrh na širší vypořádání, nýbrž o kompenzační námitku, neboť se domáhala snížení přiměřené náhrady, kterou by měla hradit žalobci. Žaloba pak není v rozporu s dobrými mravy ani restitučními zákony – odvolací soud se s námitkou vypořádal a jeho závěr není v rozporu s namítanou judikaturou. Důvodem pro zamítnutí žaloby není ani konflikt v Izraeli. Ohledně způsobu vypořádání žalovaná nikdy neuvedla, že by s reálným rozdělením souhlasila. Přikázání předmětné nemovitosti žalované pak nebylo namístě, neboť ani neprokázala svoji solventnost. Spoluvlastnické právo žalobce pak prokázáno bylo. Tzv. blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí věci, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok po účinnosti tohoto zákona. Jinak by žalobce spoluvlastnické právo vydržel. K návrhu na odložení vykonatelnosti uvedli, že ve vztahu k vypořádání spoluvlastnictví tak učinit nelze, neboť zde nehrozí exekuce. K odkladu vykonatelnosti výroku o zaplacení vypořádacího podílu pak nic nenamítali. Dovolání považují za neopodstatněné. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Žalovaná namítla, že soudy nesprávně posoudily její návrh na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví. 9. Odvolací soud k námitce uvedl, že je uplatnění širšího vypořádání spoluvlastnictví žalovanou v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podmíněno podáním vzájemné žaloby. Ta však v řešené věci podána nebyla; žalovaná nevznesla žádný požadavek na vypořádání pohledávek a dluhů, které přímo souvisí se spoluvlastnictvím nebo společnou věcí, ani v řízení nevznesla žádný konkrétní požadavek vůči žalobkyni založený na samostatném skutkovém základu, který s hospodařením se společnou věcí přímo nesouvisí. Takovým vzájemným návrhem není obecná idea, že „rodina“ (bez specifikace vazby na právní předchůdkyni žalované) zakoupila v 30. letech 20. století pozemky v k. ú. XY, k nimž nebyl posléze uplatněn restituční nárok, tedy se stát v letech nesvobody na úkor „rodiny“ obohatil (nespecifikovanou) částkou. Žalovaná poukazovala na jiný majetek „rodiny“ a jeho využívání státem po roce 1948 jen proto, aby podpořila své procesní stanovisko; zaplacení konkrétně určené částky po celou dobu řízení ani nežádala. 10. Žalovaná k tomu v dovolání uvedla, že otázku, zda je uplatněno širší vypořádání, je třeba posoudit komplexně z celého spisu a že zahrnutí investic se v řízení měla opakovaně domáhat. Z dovolání však není vůbec patrné, kterými učiněnými procesními úkony se v průběhu řízení žalovaná měla širšího vypořádání domáhat. Tím se však nepřípustně domáhá bezbřehého přezkumu celého průběhu řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 916/2024 (dostupné, stejně jako další níže uvedena rozhodnutí Nejvyššího