22 Cdo 2821/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2821/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2014 Spisová značka:22 Cdo 2821/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2821.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 140 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 9. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.11.2014II.ÚS 3603/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto10.2.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2821/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. Z. P., zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Hejdukova 505/3, proti žalovaným 1) Ing. V. P., 2) M. P., zastoupeným Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 37, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 106/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2014, č. j. 19 Co 2678/2013-123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2013, č. j. 35 C 106/2013-70, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud nahradil vůli žalovaných přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2150/4848 domu a pozemku parc. č. 1483, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 3627, pro katastrální území Č., a ve výroku II. zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 75 564,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně je aktivně věcně legitimovanou k uplatnění předkupního práva i za situace, kdy vlastní zbylou část spoluvlastnického podílu ve společném jmění manželů a zároveň podává žalobu sama s tím, že prostředky na zakoupení spoluvlastnického podílu budou poskytnuty z jejího výlučného vlastnictví. Dále se zabýval otázkou, zdali byla žalobkyni řádně doručena nabídka k uplatnění předkupního práva. Podle soudu I. stupně nelze doručení žalobkyni dovodit jen z okolnosti, že nabídka byla doručena jejímu manželovi, neboť manželé žijí odděleně. Nabídku jménem žalobkyně převzala její snacha, která běžně přebírala pro žalobkyni zásilky a následně jí je předávala. Mezi oběma přitom byly dobré vztahy. Navíc zaslání nabídky k využití předkupního práva bylo žalobkyni avizováno prostřednictvím e-mailu, a žalobkyně tedy měla přijetí písemnosti očekávat. Vzhledem k tomu si žalobkyně byla vědoma toho, že zásilka pro ni určená se může ocitnout u její snachy, a proto měla možnost si zásilku od ní vyžádat. Dospěl proto k závěru, že sféra dispozice žalobkyně zahrnovala v době doručení nabídky rovněž její snachu, resp. šuplík v její kuchyni. Náhradu nákladů řízení přiznal podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu žalovaným, neboť měli plný úspěch ve věci. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 19 Co 2678/2013-123, potvrdil výrok I. rozsudku soudu I. stupně ve znění, které akcentovalo změny nastalé nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „výrok I.“), dále změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 120 032 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále jen „výrok II.“), a dále zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 136 972,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (dále jen „výrok III.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že předkupní právo může využít i jen jeden z manželů, kteří mají spoluvlastnický podíl ve společném jmění manželů, a to tak, že spoluvlastnický podíl nabude do svého výlučného jmění za své výlučné prostředky. Dále uvedl, že ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu považuje ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) za dispozitivní ustanovení, od něhož se mohou spoluvlastníci odchýlit. Předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010). Odvolací soud následně aplikoval uvedené závěry na posuzovaný případ a dospěl k závěru, že žalobkyně věděla o tom, že právní předchůdci žalovaných zamýšlejí prodat svůj spoluvlastnický podíl za částku 2 300 000 Kč a že v e-mailové komunikaci dala žalobkyně nepochybně najevo, že cena spoluvlastnického podílu je pro ni vysoká a ekonomicky neúnosná, proto „za takových podmínek netrvají na nákupu podílu.“ Dále dala nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že bylo nadbytečné žalobkyni činit ještě písemnou nabídku předkupního práva. K výroku, kterým změnil rozsudek soudu I. stupně o nákladech řízení, odvolací soud uvedl, že soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti. Podle odvolacího soudu soud I. stupně pominul, že právní zástupce žalovaných zastupoval oba žalované, a proto odměna advokáta měla být stanovena za zastupování dvou osob. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka podává dovolání z toho důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v tom, že odvolací soud sice ve svém rozsudku odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 446/2002, 22 Cdo 4441/2007 a 22 Cdo 2358/2010, nicméně ve skutečnosti se od nich bezdůvodně odchýlil. Souhlasí s tím, že je nadbytečné činit formální nabídku na využití předkupního práva v situaci, kdy je nepochybné, že spoluvlastník o využití svého předkupního práva nemá zájem, resp. s jeho prodejem třetí osobě souhlasí, nicméně ze skutkových zjištění není možné takový závěr dovodit. Upozorňuje, že v době jednání s právními předchůdci žalovaných jí nebylo známo, že hodlají svůj spoluvlastnický podíl prodat třetí osobě. S bývalými spoluvlastníky jednala čistě o případném odkoupení spoluvlastnického podílu, nikoliv již o prodeji tohoto podílu třetí osobě. Dovolatelka tak dospívá k závěru, že s bývalými spoluvlastníky neuzavřela dohodu ve smyslu § 140 obč. zák. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, předkládá právní otázku, zdali již pouhé odmítnutí nabízené výše kupní ceny v rámci jednoho z mnoha obchodních jednání je možno označovat za dohodu o nevyužití předkupního práva ve smyslu § 140 obč. zák. Považuje za podstatné rozporovat posouzení soudu I. stupně, který svou argumentaci opřel o skutkové zjištění, podle kterého měla být nabídka na využití předkupního práva doručena do sféry dovolatelky i přes výslovné ujištění svědkyně P., že zásilku od poštovní doručovatelky převzala, nicméně dovolatelce ji nepředala. Uvedený postup je přitom v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 268/2011 a 26 Cdo 3524/2009. Odvolací soud se pak překvapivě otázkou doručení nezabýval, ačkoliv na své jednání předvolal svědky, kteří se k otázce doručení měli vyjádřit. Vůči výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že byly žalovaným přiznány náklady o více jak 44 000 Kč vyšší, dovolatelka namítá, že odvolací soud přiřkl žalovaným více, než sami požadovali. Upozorňuje, že takový postup je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Stejně nepřípustně excesivně si počínal odvolací soud i v rámci náhrady nákladů odvolacího řízení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, ta