22 Cdo 285/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 285/2025-129 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně NEWLAKITA s. r. o., IČO 27845567, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému M. U., zastoupenému Mgr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, o zřízení práva stavby, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 85/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 160/2024-108, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhá vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu, kterým by dle § 1243 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) bylo za náhradu zřízeno právo stavby ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka stavby domu na pozemku parc. č. st. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívající mít tuto stavbu umístěnou na pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, na dobu 99 let. 2. Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 22 C 85/2023-71, zamítl žalobu s návrhem, aby soud zřídil ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka rozestavěné stavby domu na pozemku parc. č. st. XY zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, právo stavby, spočívající mít tuto stavbu umístěnou na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, na dobu 99 let, a aby za právo stavby na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, byla žalobkyně povinna poskytnout žalovanému náhradu ve výši, která bude určena znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II). 3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 160/2024-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 9 724 Kč (výrok II). 4. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) učinily tato pro posouzení věci relevantní skutková zjištění: - Žalovaný je na základě příklepu uděleného usnesením soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL.M., Exekutorský úřad v Klatovech, ze dne 4. 3. 2015, č. j. 120 EX 37880/12-193, výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY; exekuční řízení bylo vedeno proti povinné S. Š. - Žalobkyně se na základě příklepu uděleného usnesením soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL.M., Exekutorský úřad v Klatovech, ze dne 20. 9. 2017, č. j. 120 EX 37880/12-515, stala 2/3 spoluvlastníkem stavby rozestaveného domu na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY; exekuční řízení bylo vedeno proti povinné S. Š. - Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 7. 2022, č. j. 6 C 98/2019-127, bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví ke stavbě rozestavěného domu na pozemku parc. č. st. XY a výlučným vlastníkem domu se stala žalobkyně. - Dle odborného vyjádření o obvyklé ceně stavby domu vyhotoveného pro účely jiného soudního řízení bylo stáří stavby v roce 2019 odhadnuto na cca 15 let, z čehož odvolací soud při úvahách o navazujícím právním posouzení věci dovodil, že rozdílný vlastnický režim stavby a pozemku byl založen již před 1. 1. 2014. 5. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 o. z., § 1240 o. z., § 1242 a § 1243 o. z., přičemž odvolací soud přihlédl i k ústavně ukotvené zásadě zákonného zmocnění při rozhodování orgánu veřejné moci o omezení vlastnického práva (článek 2 odst. 2 a 3 a článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - dále „Listina“). Ztotožnil se se základním právním závěrem soudu prvního stupně, že v poměrech projednávané věci chybí výslovné zákonné zmocnění, jež by soudu umožňovalo zřídit konstitutivním rozhodnutím - v důsledku existence rozestavěného domu ve vlastnictví žalobkyně - právo stavby, jež by postihlo pozemek ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, jenž byl uveřejněn pod číslem 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5562/2016 (tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vysvětlil, že oprávněnost stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 se bude posuzovat podle dosavadní právní úpravy, tj. zejména podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Podle pravidel obsažených v dosavadní právní úpravě pak bude řešen i vztah vlastníka rozestavěné stavby domu (žalobkyně) a vlastníka pozemku (žalovaného). Argumentaci dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jimiž žalobkyně podpořila požadavek na zřízení práva stavby, odvolací soud nepřisvědčil s odkazem na řešení odlišných situací mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, jež bylo definováno budˇ existencí časově neomezeného práva pozemek užívat, anebo pozdějším zánikem vlastnického práva vlastníka stavby k pozemku, na němž byla stavba původně zřízena. 6. Na znění přechodných ustanovení § 3054, § 3055 a § 3056 o. z. pak odvolací soud demonstroval, jak i v poměrech současné právní úpravy může být řešena otázka odlišného vlastnictví ke stavbě a pozemku, pokud i po 1. 1. 2014 se stavba nestala součást pozemku a zůstala samostatnou nemovitou věcí. Poukazem na tuto úpravu odvolací soud zpochybnil argumentaci žalobkyně, že se ocitla v právním vakuu a že soud prvního stupně rezignoval na ochranu jejích práv a ponechal jí v případě rozestavěné stavby domu pouze tzv. holé vlastnictví. Odmítl rovněž konstrukci žalobkyně, že nebyla respektována její dobrá víra, že po nabytí vlastnického práva k rozestavěnému domu bude moci stavbu bez jakéhokoliv omezení užívat a že získá u soudu konkrétní (žalobkyní vymíněný) způsob ochrany. Předestřel také judikatorně ukotvené postupy, které by měla žalobkyně využít k řešení stavu odlišného vlastnictví ke stavbě domu a pozemku, a sice i v závislosti na tom, zda stavbu domu bylo možné klasifikovat jako stavbu oprávněnou či nikoliv. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“); má za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka zřízení práva stavby soudem v situaci, kdy vlastník vydražil vlastnické právo ke stavbě, jež se nachází na cizím pozemku. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 1243 o. z., dospěl-li k závěru o nedostatku zákonné možnosti soudu podle citovaného ustanovení právo stavby zřídit. Poukazuje na článek 11 odst. 1 Listiny a dovozuje z něj oprávnění plného výkonu vlastnického práva, jenž očekávala oproti stavu definovaného jako nuda proprietas. Zdůrazňuje také, že jí nemůže být v individuální věci kladeno k tíži, že zákonodárce nepřijal zákon, kterým by soudu umožnil konstituovat právo stavby. Tvrdíc „právní vakuum“, zamýšlí se nad potřebou teologického a historického výkladu § 1243 odst. 1 o. z., jež by daly formulaci „stanoví-li tak zákon“ smysl. Ža