22 Cdo 2945/2011 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2945/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2013 Spisová značka:22 Cdo 2945/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2945.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2945/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) J. K., a b) J. K., oběma zastoupeným Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalované označené jako Česká republika, příslušnost pro hospodaření s majetkem státu: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4 (v rozhodnutích soudů je žalovaná strana označena jako: „Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56“, se zastoupením JUDr. Danielem Volopichem, advokátem advokátní kanceláře Volopich, Tomšíček & spol., se sídlem Vlastina 23, 323 18 Plzeň, pobočka v Praze 1, Malé nám. 1), o splnění povinnosti zdržet se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 51/2008, o dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2011, č. j. 51 Co 422/2010-106, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2011, č. j. 51 Co 422/2010-106, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2010, č. j. 28 C 51/2008-94, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) podali žalobci dne 7. února 2008 proti žalované (označené jako) „Česká republika, příslušnost hospodaření s majetkem státu: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4“) žalobu, jíž se domáhali určení, aby žalované byla uložena povinnost „zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci I/27 v ulici Klatovská v Plzni tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů v ulici Klatovská čp. 114 a U Trati čp. 61 v k. ú. P. v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory a chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 70 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 60 dB (A) v době od 22 do 6 hodin“. Při jednání před soudem prvního stupně dne 9. listopadu 2009 (viz protokol o jednání z uvedeného dne na č. l. 71-72) žalobci navrhli změnu žaloby v její petitorní části tak, že „namísto čísla 45 dB mění číslo na 40 dB a namísto 35 dB mění číslo na 30 dB“, přičemž uvedený soud při tomto jednání vyhlásil usnesení s výrokem: „Změna žalobního petitu, jak uvedeno shora (,) se připouští.“ Žalobci uvedli, že jsou vlastníky nemovitostí v ulici K. a u T. v P., která je průjezdním úsekem silnice I. třídy č. 27 (dále již „silnice I/27“). Žalovaná je na základě § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „zákon č. 13/1997 Sb.) vlastníkem pozemní komunikace – ulice K. v P., která tvoří silnici I/27. Tato komunikace je zdrojem hluku narušujícího práva a oprávněné zájmy žalobců a překračujícího hygienické limity. Žalobci pak v žalobě podrobně rozvedli předmětné imisní obtěžování hlukem s tím, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu podané žaloby) podle jejich názoru byly v daném případě naplněny podmínky, aby jim byla poskytnuta soudní ochrana, neboť „žalovaný je odpovědný za jejich obtěžování (hlukem z provozu na označených nemovitostech) nad míru přiměřenou poměrům i za vážné ohrožení výkonu jejich práv.“ Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. května 2010, č.j. 28 C 51/2008-94, žalobě zcela vyhověl, a to proti žalovanému označenému jako „Ředitelství silnic a dálnic ČR“ (dále též „ŘSD“), kterému rovněž uložil povinnost nahradit náklady žalobcům a státu. Uvedl, že „o věcné legitimaci účastníků není sporu (prokázáno i výpisy z katastru nemovitostí ke dni 1. 10. 2007 a 7. 5. 2007)“, a že „V řízení bylo prokázáno, že již v r. 2007 byly překračovány hygienické limity hluku ohledně obytného domu v P., U. – roh ul. K. a U. (protokol č. A-2007-2-39 ze dne 31. 7. 2007) a obytného domu v P., ul. K. (protokol č. A-2007-2-37 ze dne 30. 7. 2007).“ Dále vzal za prokázáno, že „u obou nemovitostí byly v dubnu 2009 překročeny hygienické limity a to ve venkovním i vnitřním chráněném prostoru v denní i noční době (znalecký posudek č. 24 znalkyně Doc. RNDr. Marie Vaňkové). Námitky žalovaného, uvedené v jeho odborném vyjádření ze dne 12. 8. 2009, pak byly vyvráceny výpovědí znalkyně.“ Co konkrétně z provedeného výslechu této znalkyně soud prvního stupně zjistil, se již z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nalézacího soudu nepodává. Na základě tohoto souhrnného skutkového zjištění soud prvního stupně s odkazem na § 126 odst. 1 a § 127 odst. 1 obč. zák. učinil následující právně kvalifikační závěr: „Podle ustáleného výkladu je obtěžování takový výkon práva k věci, jehož důsledky působí na jinou osobu a to prokazatelně negativně. Skutečnost, že v daném případě jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (,) je dána právními předpisy (,) stanoveným hlukovým limitem, k jehož překročení prokazatelně dlouhodobě dochází. Tomu pak odpovídá negativně formulovaný žalobní petit, kdy podle § 127 odst. 1 o. z. se lze domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení a ochrana podle tohoto ustanovení nesměřuje k tomu, aby žalovanému byla uložena povinnost provést konkrétní opatření. Obrana žalovaného, že činí opatření s dlouhodobější perspektivou (přeložka komunikací) není v této souvislosti relevantní, neboť na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby snášeli nadměrnou hlukovou zátěž. Ani argumentace skutečností, že výjimkou KHS ze dne 19. 7. 2005 bylo žalovanému povoleno provozovat uvedené zdroje hluku silnice I. třídy, při jejichž provozování dochází k nedodržení hygienických limitů hluku a to do 31. 12. 2010, není v daném případě namístě. Uvedená výjimka je závazná jen pro osoby tam uvedené a její význam spočívá v nemožnosti sankcionování žalovaného, z hlediska práva žalobců domáhat se ochrany proti imisím hluku však nemá žádný vliv.“ K odvolání označeného žalovaného ŘSD Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným potvrdil podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudem prvního stupně. Žalobci jsou vlastníci domů dotčených imisemi hluku v ulici K. v P., která je průjezdním úsekem silnice I/27, „jejímž správcem, tak jak opravil označení svého postavení žalovaný v odvolání (ŘSD v odvolání totiž uvedlo: „Žalovaný je sice správcem komunikace, nikoli však jejím provozovatelem, neboť mu nepřísluší jakkoliv provoz regulovat nebo omezovat, příp. zakazovat. Je v daném sporu pouze pasivně legitimován. Vlastníkem komunikace je ČR – Ministerstvo dopravy, proti kterému žalobní návrh není uplatněn.“). Povinnost zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity, je žalovanému jako správci pozemní komunikace uložena § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Podle odvolacího soudu „vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které odpovídají definici § 30 odst. 3 zákona č. 285/2000 Sb. (správně zákona č. 258/2000 Sb.) se může domáhat v tomto případě na správci komunikace, s níž chráněné stavby bezprostředně sousedí, nejen náhrady případných škod vzniklých v důsledku porušení zákonné povinnosti uložené v ust. § 30 odst. 1 citovaného zákona, nýbrž v případě, že vlastník, popřípadě správce komunikace, která je zdrojem nadlimitní hlukové zátěže neplní své povinnosti a vykonává vlastnické právo na úkor svých sousedů(,) se může domáhat ochrany svého vlastnického práva i negatorní žalobou, tj. žalobou na řešení sousedských sporů podle § 127 odst. 1 obč. zák.“ Odvolací soud uzavřel, že „na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. V řízení bylo prokázáno, že žalobci jsou dlouhodobě hlukem obtěžováni, jeho zdrojem je provoz na předmětné komunikaci…a to takové intenzity, která výrazně překračuje hygienické limity jak ve venkovním, tak i ve vnitřním chráněném prostoru a to v denní i noční době, jak vyplývá ze znaleckého posudku.“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo soudy označené žalované ŘSD prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dov