22 Cdo 2969/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2969/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2969/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2969.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2969/2020-363 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce obce Jenišov, IČO 00573248, se sídlem v Jenišově 88, zastoupeného Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Strahovem 1101/31, proti žalované Sedlecký kaolin, a. s., IČO 63509911, se sídlem v Božičanech 167, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 Co 28/2020-344, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Žalobce je vlastníkem pozemku par. č. 665 v obci a katastrálním území Jenišov, žalovaná je vlastnicí sousedního pozemku par. č. 666/5. Na pozemku žalobce se nachází pozemní komunikace, na kterou žalovaná připojila svůj pozemek zhotovením sjezdu/nájezdu (dále jen nájezd) ve smyslu § 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích („PozKom“), a to na základě povolení silničního správního úřadu k připojení pozemku na pozemní komunikaci. V průběhu soudního řízení bylo zjištěno, že hranice pozemní komunikace a pozemku žalované není totožná s hranicí samotných pozemků, neboť pozemek žalobce přesahuje v místě nájezdu silniční pozemek o 0,39 - 1,13 metru; jinak řečeno, mezi pozemní komunikací na pozemku žalobce a pozemkem žalované je část pozemku žalobce (cca 10 m2), která není silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom, a který žalovaná rovněž zastavěla nájezdem na pozemní komunikaci. Žalobce se domáhal odstranění stavby nájezdu ze svého pozemku (z části, která není silničním pozemkem) a uvedení do původního stavu, neboť žalovaná nemá právní důvod (titul) k jeho zastavění. Žalovaná se bránila tvrzením, že stavbu zřídila v dobré víře, že celý pozemek žalobce je silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom; sporná část pozemku je proto přestavkem, který se stal vlastnictvím žalované na základě § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) nejprve rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 14 C 184/2016-212, žalobě vyhověl a žalované uložil stavbu nájezdu v požadovaném rozsahu odstranit a uvést pozemek do původního stavu; Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované následně rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 13 Co 187/2018-232, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že neodstranil rozpor v tvrzení účastníků ohledně zaměření skutečného stavu hranic pozemků. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 14 C 184/2016-316, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Znovu posoudil provedené důkazy a dospěl k závěru, že žalovaná skutečně zrealizovala část připojení k pozemní komunikaci ležící na pozemku žalobce na části pozemku žalobce, ležící mimo „silniční pozemek“. Ačkoli k takovému jednání neměla žalovaná právní důvod, stavěla v dobré víře ve skutečnost, že silniční pozemek přímo sousedí s jejím pozemkem, neboť v opačném případě by silniční správní orgán nemohl vydat povolení k připojení na pozemní komunikaci; předmětná část pozemku žalobce se tak stala přestavkem ve smyslu § 1087 o. z. a stavba nájezdu není neoprávněná. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 Co 28/2020-344, k odvolání žalobkyně změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, uložil žalované povinnost odstranit část stavby nájezdu z nesilničního pozemku žalobce a tento pozemek uvést do předešlého stavu (výrok I.), a rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Vyšel z totožných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Uvedl, že o přestavek může jíž pouze v situaci, kdy stavebník stavěl v dobré víře, že zastavovaný pozemek je celý v jeho vlastnictví; v nyní projednávané věci však žalovaná nebyla v dobré víře, že jí sporný pozemek náleží, nýbrž byla toliko v dobré víře, že zastavovaný pozemek je silničním pozemkem ve smyslu § 11 PozKom. Navíc taková dobrá víra žalované musela být zpochybněna již před zhotovením stavby tím, že žalobce uplatnil svá práva k pozemku v řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci (podání z 30. 3. 2016), byť silniční správní úřad následně účastenství žalobce v řízení nepřipustil. Předmětná část nájezdu na pozemku žalobce tak nemůže být přestavkem, a protože žalovaná nedisponuje jiným právním titulem k užívání pozemku žalobce, odvolací soud žalobě vyhověl. Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soud řešena (zda postup žalobce, kterým se snaží pouze znemožnit podnikatelský záměr dovolatelky, představuje zneužití vlastnického práva), a dále na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka, zda dovolatelka byla v dobré víře, že napojení buduje na svém pozemku, který přímo sousedí se silničním pozemkem). Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Týká-li se dobré víry, dovolatelka namítá, že ji správní orgány opakovaně utvrzovaly v dobré víře v to, že její pozemek přiléhá přímo k silničnímu pozemku, když vydaly povolení k výkonu hornické činnosti a následně i povolení k připojení sousedního pozemku na pozemní komunikaci. Co se týká přistoupení žalobce do správního řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci, správní orgán účastenství žalobce nepřipustil; zejména však dovolatelka o této skutečnosti v době stavby nájezdu nevěděla. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobce otevřeně připustil, že mu nejde o ochranu vlastnického práva k předmětnému pozemku, nýbrž že se snaží zabránit provozu kaolinového lomu dovolatelky. Takový výkon práva však nemůže požívat právní ochrany. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advoká