22 Cdo 3254/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3254/2024-251 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. L., b) J. L., obou zastoupených Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 274/12, proti žalovanému městu XY, se sídlem v XY, IČO XY, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v XY pod sp. zn. 14 C 5/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, a rozsudek Okresního soudu v XY ze dne 29. 8. 2023, č. j. 14 C 5/2022-67, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v XY k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali určení, že jejich otec, V. L., zemřelý 7. 5. 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 778 m2 v katastrálním území XY (dále také „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“). Uplatnili tvrzení, podle nichž jejich otec nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 3. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, a ze dne 23. 6. 1988, č. j. D 682/87-17, vlastnické právo domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2, vše v katastrálním území XY. Označené nemovitosti otec žalobců nabyl děděním po svých rodičích J. a M. L., jež je získali přídělem na základě rozhodnutí ze dne 31. 1. 1950, č. j. R-5/257-109-K.V. Pod společným oplocením s pozemkem parc. č. XY je i pozemek předmětný, jenž s označenými nemovitostmi tvořil a tvoří jeden funkční celek; ten byl takto i otcem žalobců - stejně jako jeho rodiči - nerušeně užíván až do roku 2009, kdy otec žalobců zemřel. Žalobci dovozovali, že vlastnické právo k předmětnému pozemku jejich otec nabyl vydržením, neboť se na základě dědických rozhodnutí ujal jeho držby, jejíž oprávněnost nebyla po zákonnou vydržecí dobu nikým zpochybněna. Naléhavý právní zájem na navrhovaném určení odůvodnili žalobci skutečností, že jsou spolu s jejich matkou M. L., dědici po zemřelém otci (a manželovi), V. L. starším, přičemž v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku vedeno žalované město XY. 2. Okresní soud v XY (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 14 C 5/2022-67, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že V. L., zemřelý 7. 5. 2009, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 778 m2 v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: - Prarodičům žalobců J. a M. L. byl na základě rozhodnutí ze dne 31. 1. 1950, č. j. R-5/257-109-K.V., přidělen dům č. XY (dnes dům č. p. XY) a pozemky (bez uvedení označení a výměr) zapsané pro obec XY v knihovní vložce č. 1354. - V září roku 1976 byl zjištěn stav pozemkové knihy a proveden zápis přidělených nemovitostí dosud vedených v knihovní vložce č. 1354 do evidence nemovitostí takto: dům č. XY, pozemek st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemek parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemek parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2. Souhlas s tímto výkazem změn podepsal dne 18. 11. 1976 V. L. starší, neboť dědeček žalobců již zemřel. - V. L. starší nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 3. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, a ze dne 23. 6. 1988, č. j. D 682/87-17, vlastnické právo k domu č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY o výměře 121 m2, pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 208 m2 a pozemku parc. č. XY – zahrada o výměře 513 m2, vše v katastrálním území XY, děděním po svých rodičích, J. a M. L. - Na základě usnesení Okresního soudu v XY ze dne 30. 9. 2009, č. j. 16 D 423/2009 -69, nabyl vlastnické právo ke shora označeným nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1905 děděním po V. L. starším žalobce a). - Ve všech nabývacích titulech jsou děděním nabyté pozemky vždy shodně označeny a nemění se ani jejich výměra. Žádný z titulů neuvádí, že by vlastnické právo bylo nabýváno i k pozemku parc. č. XY. 4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“). Dovodil, že otec žalobců nemohl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY vydržet, neboť v žádném z nabývacích titulů není předmětný pozemek uveden. Naopak všechny tituly nezaměnitelně uváděly pozemky a jejich výměry, které jsou předmětem přechodu vlastnického práva děděním. Dále pak v dědickém řízení po zemřelé babičce žalobců bylo ve znaleckém posudku konstatováno, že dům patřící do dědictví není trvale obydlen; proto „nelze ani dovozovat, že by otec žalobců využíval jako vlastník předmětné nemovitosti a spornou parcelu po zákonnou dobu požadovanou k vydržení.“ 5. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech státu a o nákladech vzniklých ve vztahu mezi účastníky v odvolacím řízení (výroky II a III). 6. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a dokazování doplnil posudkem Ing. Václava Kellnera, znalce z oboru geodézie a kartografie. Z posudku se zřetelem na znění úkolu, který znalci dal, zjistil, že „zákres hranic pozemku parc. č. XY v katastrální mapě katastru nemovitostí pro k. ú. XY odpovídá zákresu pozemku XY v pozemkové mapě evidence nemovitostí pro k. ú. XY tak, jak byly tyto hranice náčrtem ZPNZ č. 193 z roku 1976 dle původního nabývacího titulu rozhodnutí o přídělu číslo deníku 418/50 obnoveny. Rozhodnutí Státního notářství ze dne 23. 5. 1977, číslo listiny D 810/76, vychází z tehdy platného stavu pozemkové evidence, evidence nemovitostí pro k. ú. XY, která odpovídala obnovenému stavu dle ZPNZ č. 193……“ 7. Odvolací soud rovněž žalobcům poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. obsahující výzvu ke splnění povinnosti tvrzení (a povinnosti navrhnout či označit důkazy) o okolnostech vydržení předmětného pozemku, včetně počátku vydržecí doby a jejího konce, dále i k otázce dobré víry a její nepřerušenosti i s ohledem na rozhodnutí Státního notářství v XY ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. D 810/76. Této výzvě žalobci vyhověli (viz body 15 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však pro nadbytečnost důkazy místním šetřením, výpovědí svědka a účastnickou výpovědí žalobců neprovedl. Dovodil, že skutečnost, v jakém rozsahu je pozemek parc. č. XY spolu s pozemkem parc. č. XY užíván, je nesporná a fakt o oplocení dle názoru odvolacího soudu dobrou víru právního předchůdce žalobců založit nemůže. 8. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně, tedy, že z obou dědických rozhodnutí, jimiž po svých rodičích postupně otec žalobců nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY jednoznačně vyplývá označení nabytého pozemku, jakož i jeho výměra, přičemž žádný z titulů se nezmiňuje o pozemku předmětném. Časově první dědické rozhodnutí již vycházelo ze stavu odpovídajícího pozemkové mapě evidence nemovitostí, v níž zákres hranice pozemku parc. č. XY korespondoval náčrtu vyhotovenému v roce 1976 v souvislosti s obnovou vlastnictví dle původního nabývacího titulu – rozhodnutí o přídělu. V posuzované věci byla dobrá víra otce žalobců nejpozději v roce 1977 - v souvislosti s vydáním dědického rozhodnutí - významně zpochybněna, a on tak nemohl mít přesvědčení, že mu pozemek patří v rozsahu zahrnujícím i výměru 778 m2 pozemku parc. č. XY. Na uvedeném závěru by pak ničeho nemohlo změnit ani žalobci tvrzené seznámení se jejich právního předchůdce se zákresem v historických mapách, v nichž měl pozemek parc. č. XY zahrnovat i výměru pozemku parc. č. XY, neboť historické mapy zachycovaly stav z let 1944 a 1975, tedy ještě před vydáním dědického rozhodnutí v roce 1977. Z předestřených důvodů se pak odvolací soud již nezabýval okolnostmi podpisu (jeho pravostí) V. L. staršího na listině z roku 1976, jímž měl potvrdit souhlas s výkazem změn ze dne 18. 11. 1976 a seznámit se s tím, že pozemek parc. č. XY má výměru 208 m2. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobci (dále též „dovolatelé“). Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), přičemž mají za to, že při řešení otázky hmotného práva, „zda je držitel v dobré víře či nikoli“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Současně uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci ustanovení § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že úvaha odvolacího soudu, že jejich otec (V. L. starší) nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v do