22 Cdo 439/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 439/2025-621 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně S. R., zastoupené Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, proti žalovanému A. R., zastoupenému JUDr. Petrem Přikrylem, advokátem se sídlem v Prostějově, Poděbradovo nám. 1374/8a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 100/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2022, č. j. 8 C 100/2018-498, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 8 C 100/2018-498, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitost – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (dále též jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ze zaniklého SJM automobil Renault Thalia, RZ XY (výrok II), žalobkyni přikázal ze zaniklého SJM k úhradě závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 854 239,72 Kč (výrok III), a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému na úplné vypořádání zaniklého SJM 714 624,67 Kč ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). 2. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. 4. 2018 domáhala vypořádání SJM účastníků. V řízení o vypořádání SJM vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2016, č. j. 14 C 118/2015-33, jenž nabyl právní moci dne 19. 2. 2016 (bod 9 prvostupňového rozsudku). Dne 13. 11. 2015 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 9. 2015, č. j. 0 Nc 7448/2015-111, jímž byla schválena dohoda, kterou se žalovaný zavázal hradit výživné na dvě nezletilé děti pro dobu po rozvodu manželství. Manželství přitom zaniklo, aniž by se účastníci dohodli o vypořádání SJM (bod 21 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně – s ohledem na datum právní moci rozsudku o rozvodu manželství – posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Nevypořádané SJM je tvořeno aktivy ve výši 3 500 000 Kč (hodnota předmětné nemovitosti) a 10 000 Kč (vozidlo Renault Thalia). Žádný z účastníků naproti tomu neučinil řádně předmětem vypořádání SJM automobil Mitsubishi Outlander, RZ XY, neboť žalovaný tak učinil až při ústním jednání dne 22. 7. 2020, přičemž ve vyjádření k žalobě doručeném soudu dne 17. 7. 2018 požadoval vypořádat částku 103 884 Kč jako dluh žalobkyně vůči žalovanému tvořený porozvodovými splátkami na toto vozidlo (bod 10 a 26 prvostupňového rozsudku). Dále do SJM náleží pasiva, a to 854 239,72 Kč (neuhrazený dluh u Československé obchodní banky, a. s.) a 481 886,27 Kč (splátky hypotečního úvěru u Československé obchodní banky, a. s., které žalobkyně uhradila po rozvodu manželství). Čistá hodnota společného jmění tak činí 2 173 874,01 Kč (body 17 a 21 prvostupňového rozsudku). Hodnota předmětné nemovitosti byla zjištěna ze znaleckého posudku včetně tří jeho dodatků ke dni 17. 10. 2022 (bod 6 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně přitom nevyhověl návrhu žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku (bod 7 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně rozhodl o rozdělení čisté hodnoty SJM v poměru 2:1 ve prospěch žalobkyně. Důvodem k tomu bylo, že „žalovaný zcela vědomě zavinil vznik závazků zatěžujících společný majetek manželů a ohrožujících zajištění bydlení nezaopatřených dětí účastníků a žalobkyně, které byly tyto děti svěřeny do péče. Současně za situace, kdy žalovaný opakovaně a dlouhodobě odmítal hradit dohodnuté výživné, je na místě závěr, že dostatečně odpovědně a rovnocenně s žalobkyní neprojevoval zájem o rodinu, a naopak ponechával ve větší míře odpovědnost za zajištění potřeb rodiny právě na žalobkyni.“ 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 17 Co 75/2023-532, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, V, VI a VII potvrdil, ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM se žalobkyni přikazuje k úhradě závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 773 679,32 Kč (výrok II), ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna na úplné vypořádání zaniklého SJM zaplatit žalovanému 613 981,87 Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně příslušných aktiv i pasiv tvořících nevypořádané SJM (bod 26 rozsudku odvolacího soudu), přičemž ke změně prvostupňového rozsudku přistoupil z důvodu reflexe aktuálního zůstatku nesplaceného úvěru (závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/169438-01/07/01-001/00/R, uzavřené s Hypoteční bankou, a. s. dne 24. 5. 2007 ve výši 773 679,32 Kč) k datu 30. 4. 2024, při zohlednění v mezidobí uhrazených splátek žalobkyní (body 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil též s tím, že do masy SJM soud prvního stupně nezahrnul automobil Mitsubishi Outlander (bod 23 rozsudku odvolacího soudu). Za správný považoval odvolací soud rovněž odklon od rovnosti podílů účastníků na vypořádávaném SJM (bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též konstatoval, že se soud prvního stupně nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud nevyhověl návrhu žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku (bod 21 rozsudku odvolacího soudu). 5. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně (za předpokladu pochybností o ustálenosti rozhodovací praxe). Konkrétně předložil následující otázky: A. „Zda a za jakých okolností může být důvodem disparity vypořádacích podílů skutečnost, že jeden z manželů zavinil vznik závazků zatěžujících majetek účastníků, které vznikly až po zániku manželství (zániku SJM), a dále tyto závazky byly uhrazeny do doby vyhlášení jak rozsudku odvolacího soudu, tak do doby vyhlášení rozsudku nalézacího soudu?“ B. „Zda mohou být důvodem disparity SJM okolnosti nehrazení výživného po rozvodu manželství, přičemž dlužné výživné bylo uhrazeno do doby vyhlášení jak rozsudku odvolacího soudu, tak do doby vyhlášení rozsudku nalézacího soudu?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, a ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 742 odst. 1 písm. d) a e) o. z., neboť nesprávně dospěl k závěru, že je namístě odklonit se od principu rovnosti podílů. K tomu dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022, ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3652/2021, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012. Souhrnně poukazoval na to, že disparita neslouží k potrestání jednoho z manželů, přičemž se musí zakládat na okolnostech, jež mají svůj původ v manželství. Dále předložil následující otázky: C. „Není-li znalec soudem vyslechnut podle § 127 odst. 1, jedná se o porušení zásady soudního řízení, konkrétně do jeho ústnosti, přímosti a veřejnosti dle čl. 96 odst. 2 Ústavy?“ D. „Je důkaz znaleckým posudkem primárně založen na prvku ústnosti a musí být až na vzácné výjimky završen výslechem znalce při jednání, při němž znalec ‚pod palbou dotazů účastníků řízení‘ je povinen – ústně obhájit metodu, kterou použil, a závěry, k nimž dospěl?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a dále od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15. Žalovaný poukázal především na to, že navrhoval důkaz revizním znaleckým posudkem až pro případ, že by byl zamítnut jeho návrh na výslech znalce (viz protokol o jednání ze dne 30. 11. 2022, č. j. 8 C