22 Cdo 4605/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4605/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:22 Cdo 4605/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4605.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. § 5 o. s. ř. § 43 odst. 1 o. s. ř. § 505 o. z. § 510 odst. 1 o. z. § 120 odst. 1 obch. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4605/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) G. Š. a b) M. Š., zastoupených JUDr. Nadjou Clare Hruškovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Jezerem 2, proti žalovaným: 1) M. V. a 2) J. V., zastoupeným Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, 3) M. N., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 1) a 2) V. B., o žalobě na určení stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 362/2014, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 C 362/2016-195, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Plzeň-jih (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 C 362/2016-195, určil, „že stavba zapsaná na LV vedeném pro katastrální území B., obec B. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., jako součást pozemku, je stavbou na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku v katastrálním území B., obci B., dle přiloženého geometrického plánu č. 1619-64/2013 vyhotoveném Ing. Josefem Zelenkou a schváleným Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P.pod č. j. 891/13“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V posuzované věci, jak uvedl i soud prvního stupně, se žalobci domáhali určení svého vlastnického práva k přístavku nad částí náhonu, označeném jako pozemek v katastrálním území B., který je ve vlastnictví prvních dvou žalovaných. Podle žalobců se jedná o součást budovy bývalého mlýna, která přístavkem zasahuje na cizí pozemek. Zároveň se domáhali určení, že budova bývalého mlýna je stavbou na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení umístění stavby na dvou pozemkových parcelách v tom, že „je třeba s konečnou platností vyřešit spornou otázku charakteru přístavku samotného a od toho odvozené vlastnické právo k němu, neboť nárok na vlastnictví přístavku si činí i další osoby a spory o jeho vlastnictví započaly již mezi právními předchůdci v roce 1993“. Žalobci tvrdili, že přístavek patřil vždy k budově mlýna jako věci hlavní s tím, že budova mlýna tímto přístavkem zčásti zasahuje na pozemek prvních dvou žalovaných. Žalovaní naopak namítali, že přístavek je samostatnou věcí a je v něm umístěno strojní zařízení sloužící malé vodní elektrárně. Soud prvního stupně zjistil, že přístavba bývalé mlýnice nad částí náhonu byla původním vlastníkem mlýna a přilehlých pozemků, včetně pozemku s mlýnským potokem, vystavěna v roce 1910. Byla upevněna ke štítové zdi mlýna a sloužila k zastřešení nové turbíny, která nahradila původní pohon mlýna zajišťovaný mlýnskými koly. V přístavku umístěná turbína pak pomocí kolmého hřídele, ozubených kol a řemenového kotouče s řemenem procházejícím otvorem ve štítové zdi mlýna přenášela na hlavní transmisi umístěnou ve sklepě mlýna pohon pro jednotlivé mlýnské stroje. Do roku 1965 byli vlastníci mlýna vždy současně i vlastníky pozemku s mlýnským potokem, nacházejícím se pod přístavkem. V roce 1965 došlo k rozdělení nemovitostí, neboť tehdejší vlastnice M. K. převedla část pozemků společně s pozemkem na stát a mlýn se stavebním pozemkem a zahradou si ponechala. V roce 1977 prodala M. K. i tyto nemovitosti manželům P. V roce 1994 byly pozemky původně darované státu, včetně pozemku s mlýnským potokem (náhonem), vydány v restitučním řízení potomkům M. K.. Postupným převodem nemovitostí se vlastníky bývalého mlýna se stavebním pozemkem a zahradou stali žalobci a vlastníky pozemku s mlýnským potokem žalovaní. Ze znaleckého posudku znalkyně Libuše Čermákové ze dne 30. 4. 2015, č. 5040 – 20/2015, a z místního šetření zaměřeného na zjištění vázanosti přístavku na objekt bývalého mlýna soud prvního stupně dále zjistil, že nosné trámy přístavku jsou ukotveny ve štítové zdi objektu bývalého mlýna a přístavek v místě ukotvení nemá zadní stěnu. Stavebně tedy navazuje na objekt bývalého mlýna a nemá samostatnou konstrukci. Původně se jednalo pouze o prostor pro turbínu, který byl později třetím žalovaným rozšířen a byl do něj zajištěn přímý vstup z domu. Soud prvního stupně hodnotil právní povahu přístavku jako nedílnou součást domu, jenž vznikl jeho přístavbou, účelově od počátku určenou k tomu, aby byla spolu s mlýnem užívána. Dospěl k závěru, že tak, jak vlastnictví mlýna v průběhu let přecházelo, přecházelo vlastnictví i k přístavku samotnému. Oddělením vlastnictví pozemku – vodního náhonu od vlastnictví domu v roce 1965 a následným prodejem domu v roce 1977 se stalo to, že část domu se v rozsahu svého přístavku ocitla na pozemku jiného vlastníka a tak je tomu dosud. Uzavřel proto, že stavba bývalého mlýna je stavbou na dvou pozemkových parcelách. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu zůstalo jádrem sporu posouzení, zda přístavba budovy „je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo zda byla vždy příslušenstvím budovy mlýna - tedy věci hlavní“. Bez vyřešení této otázky by posouzení vlastnického práva k přístavbě bylo nejisté, a proto i on shledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Dále uvedl, že se „ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že přístavek s turbínou byly vždy příslušenstvím věci hlavní tj. budovy a za tohoto stavu soud prvního stupně nepochybil, když důvodné žalobě vyhověl“. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Výslovně v dovolání uvádějí, že „předmětem sporu je určení vlastnictví stavby zastřešující vodní turbínu umístěnou na vodním náhonu“ a otázkou zásadní pro posouzení věci je „posouzení právní povahy sporného přístavku zastřešující vodní turbínu, tedy zda přístavek může být součástí či příslušenstvím jiné věci (a concreto budovy), nebo je naopak součástí malé vodní elektrárny – vodního díla.“ Nesouhlasí se závěrem, že sporný přístavek je součástí budovy bývalé mlýnice a jeho vlastníky jsou žalobci. Přístavek zastřešuje vodní turbínu a je součástí malé vodní elektrárny. Malá vodní elektrárna je věcí hromadnou, tvořenou z mnoha komponentů, které od sebe nemohou být odděleny, neboť tvoří jeden funkční celek (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 a 25 Cdo 770/98). Poukazují na skutečnost, že jsou vlastníky vodního jezu, vodního náhonu a vodní turbíny, včetně pozemků pod přístavkem a z hospodářského hlediska je nepochybné, že tyto komponenty společně se zastřešením vodní turbíny tvoří malou vodní elektrárnu. Nejvyšší soud by měl podle jejich názoru posoudit malou vodní elektrárnu jako věc hromadnou a přístřešek stojící na jejich pozemku by měl posoudit jako součást malé vodní elektrárny. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení. Žalobci namítají, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 na posuzovanou věc nelze aplikovat a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž