22 Cdo 473/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 473/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 7. 2015 Spisová značka:22 Cdo 473/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.473.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Držba Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 9. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 473/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. K. Š., dříve B., zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2014, č. j. 15 Co 250/2010-153, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2014, č. j. 15 Co 250/2010-153, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m2, ostatní plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m2, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území Ž., obec B. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce M. B. odvozoval své spoluvlastnictví k podílu id. 1/3 předmětných pozemků z rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 25. března 1991, sp. zn. 4 D 467/1988, kterým bylo vypořádáno dědictví po jeho otci F. B. (ten však již dříve převedl spoluvlastnický podíl na stát, převod nebyl vyznačen v evidenci nemovitostí). Žalovaný odvozoval své spoluvlastnické právo od smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980, na základě které koupil Československý stát – Obvodní národní výbor Brno IV od právního předchůdce původního žalobce F. B. předmětný podíl na uvedených nemovitostech; spoluvlastnictví státu však nebylo vyznačeno v evidenci nemovitostí. Právo k uvedenému podílu přešlo dnem 24. 5. 1991, na základě zákona č. 172/1991 Sb., na město Brno. Pozemky se staly součástí oploceného areálu mateřské školky vybudované v roce 1986 (nyní základní umělecké školy PhDr. Zbyňka Mrkose). Vzhledem k tomu, že šlo o převod do státního vlastnictví, nepodléhala smlouva registraci státním notářstvím a právo státu (později města) nebylo až do roku 2005, kdy žalovaný podal návrh na zápis do katastru nemovitostí, zapsáno v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí. Původní žalobce M. B. zemřel 11. 5. 2008 a v řízení bylo pokračováno s jeho právní nástupkyní – současnou žalobkyní. Soud považoval kupní smlouvu ze dne 8. 5. 1980 za platnou. Původní žalobce M. B. ani současná žalobkyně nemohli vydržet spoluvlastnické právo k uvedenému podílu na pozemcích, neboť nebyly současně splněny oba požadavky vyžadované zákonem, a to existence dobré víry a faktické ovládání věci. I pokud by žalobci byli subjektivně v dobré víře, že jsou spoluvlastníky ideální 1/3 předmětných pozemků, nesplňovali druhý předpoklad vydržení, a to faktické ovládání věci, neboť pozemky neužívali (neovládali). Soud uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, a proto se již nezabýval splněním délky vydržecí doby. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 výše uvedených pozemků. Dovodil, že původní žalobce vydržel vlastnické právo k podílu na předmětných pozemcích. Pozemky držel v dobré víře v tzv. právní držbě od roku 1991 (od vydání rozhodnutí o nabytí dědictví) do roku 2005, kdy se dozvěděl o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům. Nevyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 22 Cdo 1513/2012-137, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že tzv. knihovní držba není skutečnou držbou, vedoucí k vydržení; žalobkyně musí prokázat, že město užívalo předmětný podíl na pozemcích jako detentor žalobkyně; pak je třeba znovu posoudit, zda byla splněna potřebná délka vydržecí doby. Rozhodnutí státního notářství o nabytí spoluvlastnického podílu děděním samo o sobě není způsobem uchopení držby. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. září 2014, č. j. 15 Co 250/2010-153, rozsudek soudu prvního změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 pozemkových parcel č. 7826/20 a 7826/21 v katastrálním území Ž. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud věc znovu posoudil a vzal za prokázané, že původní žalobce se k předmětným nemovitostem choval jako spoluvlastník, o čemž svědčí vzájemná korespondence mezi ním a žalovaným probíhající od roku 1993 a následně uzavřená nájemní smlouva o pronájmu předmětného spoluvlastnického podílu žalovanému z 15. 10. 2001. Uvedené svědčí i o tom, že i žalovaný považoval původního žalobce za spoluvlastníka. Nájemní smlouvu, uzavřenou stranami ohledně sporného pozemku 15. 10. 2001, žalovaný vypověděl dne 12. 4. 2007. Původní žalobce byl po celou dobu až do roku 2005 v dobré víře, že je vlastníkem podílů na předmětných pozemcích. Jeho dobrá víra byla zpochybněna teprve 24. 10. 2005, po obdržení zprávy z katastru nemovitostí o duplicitním zápisu spoluvlastnictví k předmětným pozemkům pro statutární město Brno na základě smlouvy uzavřené mezi jeho otcem F. B. a Československým státem – Obvodním národním výborem v Brně IV. Odvolací soud uzavřel, že původní žalobce byl v dobré víře, že je spoluvlastníkem podílů na předmětných nemovitostech, domáhal se nejprve vydání uvedených podílů na pozemcích v souvislosti s restitučními předpisy, posléze vypořádání těchto podílů a jejich pronájmu žalovanému, a to nejpozději od 23. 3. 1993. Žalovaný se k žalobci choval jako ke spoluvlastníku, což bylo završeno uzavřením nájemní smlouvy. Dobrá víra žalobce byla zpochybněna 24. 10. 2005. Z uvedeného vyplývá, že žalobce jako oprávněný držitel držel spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích po stanovenou desetiletou vydržecí dobu. Žalobkyně prokázala, že ona, respektive její právní předchůdce – původní žalobce, nabyl vlastnictví k ideální 1/3 předmětných pozemků vydržením ve smyslu § 134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně jak uvedeno shora. Odvolací soud dále uvedl, že ani po doplnění dokazování nezjistil souvislost mezi trestními rozsudky z let 1957 a 1958 a smlouvou o převodu nemovitostí z 8. 5. 1980, která nebyla výrazem perzekuce, ale byla uzavřená v souvislosti s výstavbou mateřské školky. Uzavřel, že smlouvu považuje za platnou. Toto zjištění však nemá vliv na závěr o vydržení vlastnického práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalované město dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“ - správně § 237 o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (správně § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s právním názorem dovolacího soudu, který zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, a věc vrátil zpět odvolacímu soudu s tím, že knihovní držbu nelze považovat za skutečnou držbu, že taková držba nepožívá ochrany a je nedostačující k vydržení vlastnického práva. Žalovaný považuje za správný závěr učiněný soudem prvního stupně, že žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli po celou vydržecí dobu podíl na nemovitostech fakticky ovládat, neboť skutečnost, že předmětné podíly na pozemcích byly projednány v dědickém řízení v roce 1991, nemůže vést k závěru, že se původní žalobce uchopil držby. Nájemní smlouva mezi účastníky byla uzavřena 15. 10. 2001 a vypovězena ze strany žalovaného již 12. 4. 2007. Kromě toho se žalobce dozvěděl z oznámení katastrálního úřadu v roce 2005 o duplicitě zápisu k ideální 1/3 předmětných pozemků a původní žalobce podal již 29. 2. 2008 k soudu žalobu na určení svého spoluvlastnického práva. Z uvedeného má žalovaný za zřejmé, že i kdyby se žalobce uchopil držby spoluvlastnických podílů, k vydržení vlastnického práva by dojít nemohlo pro nesplnění vydržecí doby. Odvolací soud neuvedl, od kterého data počítá počátek vydržecí doby. Podle přesvědče