22 Cdo 477/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 477/2025-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce S. M., zastoupeného JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, U Hostavického potoka 787/37, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) I. Š., zastoupeným JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 133/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou odstranění stavby stojící na pozemku jiného vlastníka. I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 133/2022-203, uložil žalovaným povinnost vyklidit do 5 let od právní moci rozsudku pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I), dále žalovaným ve stejné lhůtě uložil povinnost odstranit stavbu chaty č. p. XY zapsanou na LV č. XY pro obec a katastrálním území XY, nacházející se na pozemku parc. č. XY (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu 1. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval ani judikaturu Ústavního soudu. Také namítají, „že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (institut vypořádání oprávněných a neoprávněných staveb zřízených před účinností NOZ a jeho nejednostnost/roztříštěnost – zde by měla být uplatněna sjednocující úloha rozhodování Nejvyššího soudu jakožto vrcholného soudního orgánu)“. Tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu znevýhodňuje vlastníky oprávněných staveb před vlastníky staveb neoprávněných, neboť u staveb oprávněných vylučuje aplikaci § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). V souvislosti s tím namítají rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, který v některých případech připustil analogické použití § 135c obč. zák. i na jiné než neoprávněné stavby. Stavbu chaty považují za stavbu trvalého charakteru a poukazují na ekonomickou ztrátu, která jim odstraněním stavby chaty vznikne, což podle nich odvolací soud nezohlednil. Rozhodnutí odvolacího soudu mají za rozporné s dobrými mravy a poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který možnost přezkumu, zda je nárok žalobce na odstranění stavby po právu a v souladu s dobrými mravy, připouští. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že opomenul zdokumentovat užívání pozemků pod chatou od roku 1972 do roku 1985, tudíž ani nezkoumal, zda v tomto období nemohli vlastnické právo k pozemkům vydržet. Podle dovolatelů bylo vydání pozemků žalobci v restitučním řízení nezákonné a v rozporu s § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), neboť v době vydání byly pozemky zastavěny rekreačními chatami náležejícími k chatové oblasti XY, jejichž výstavba byla povolena tehdejším odborem výstavby a vodního hospodářství ONV v XY. Namítají přitom rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3423/21). 2. Podle dovolatelů má Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnit tak, že žalobu zamítne nebo má rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení, nebo má zrušit i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 1. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 3. Dovolání není přípustné. 4. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce odstranění oprávněné stavby stojící na pozemku jiného vlastníka. 5. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, – viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3757/2019). 6. Judikaturu k otázce, zda lze případně i s využitím analogické aplikace § 135c obč. zák. (stavba byla zřízena za jeho účinnosti) uspořádat vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby nikoliv neoprávněné, shrnul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018, na jehož závěry lze plně odkázat. 7. Pokud stavebník (do jehož postavení vstupuje i jeho právní nástupce) věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít na pozemku umístěnou stavbu zanikne, bylo možno jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhal podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby byly v poměrech obč. zák. mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011). Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012). 8. K uvedeným závěrům se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013. 9. V těchto případech se jedná o ochranu vlastnického práva, která se po 1. 1. 2014 řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno poměřovat úpravou obsaženou v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Uvedenou úpravou se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na ochranu vlastnického práva, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). 10. V nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I․ ÚS 2166/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), sice Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace § 135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné k důsledkům tzv. blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná. 11. Ostatně v následném nálezu (vydaném v téže věci, v níž Ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), se sám Ústavní