22 Cdo 5166/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 5166/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 10. 2018 Spisová značka:22 Cdo 5166/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5166.2017.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Stát Dotčené předpisy:§ 8, 1012 o. z. § 8 odst.1, § 14 odst. 1, § 27 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 11. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.10.2018IV.ÚS 3419/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto30.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5166/2017-440 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, proti žalované T. V., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 70/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Petry Buzkové. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 1. 2017, č. j. 12 C 70/2016-360, byla žalované (dále „dovolatelka“) uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. – zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany – památkově chráněné území, a pozemek parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova – občanská vybavenost, způsob ochrany – památkově chráněné území, vše v obci P. a katastrálním území Ž., a vyklizené je předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalobkyni nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok II.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 35 Co 227/2017-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podstata věci je v tomto: Stát – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových – poté, co „žalovaná spolu s dalšími osobami nemovitosti osídlila“ (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně dole), uzavřel se žalovanou smlouvu o výpůjčce budovy na dobu 1 roku s tím, že poté lze výpůjčku prodloužit; žalovaná v budově provozovala sociální centrum K. Výpůjčka však prodloužena nebyla a stát se domáhal vyklizení budovy (v průběhu řízení došlo k převodu budovy do hospodaření jiné státní organizace – nynější žalobkyně). Tomu se žalovaná bránila poukazem na tvrzený nesoulad výkonu vlastnického práva žalobkyně s dobrými mravy, na jeho rozpor s Listinou základních práv a svobod (dále „LSP“) a se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Soudy však neshledaly nic, co by zakládalo rozpor výkonu práva žalobkyně výpůjčku neprodloužit, resp. žádat žalovanou, aby budovu vyklidila, s dobrými mravy nebo dokonce s právními předpisy; poukázaly přitom zejména na právo státu jako vlastníka s věcí ve svém vlastnictví libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit; proto žalobě vyhověly. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vymezení otázek, které „nebyly doposud v této podobě řešeny“, aniž by je výslovně vymezila (má však jít patrně o „otázky hmotného práva“ formulované v dalším textu), a klade tři otázky, na jejichž řešení rozsudek odvolacího soudu (zčásti jen údajně) spočívá, a které soudy posoudily nesprávně; uplatňuje tak (implicitně) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 1. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud dospěl k závěru, že dispozice vlastníka nakládat se svým majetkem je z hlediska jeho možných motivů neomezená a jednotlivé úkony takové dispozice, včetně prodloužení či neprodloužení výpůjčky, nepodléhají testu souladu s dobrými mravy nebo jinými korektivy práva. Podle dovolatelky naopak dispozice vlastníka není neomezená, a je třeba zkoumat i jeho motivy. Odvolací soud i s odkazem na judikaturu vychází z toho, že výjimky z práva vlastníka žádat vyklizení věci mohou být zdůvodněny jen potřebami či zájmy žalovaných, nikoli motivy vlastníka; dokonce zdůraznil právo vlastníka s věcmi libovolně nakládat a jiné osoby z jeho užívání vyloučit (viz § 1012 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“). Proti tomu dovolatelka namítá, že rozsah ochrany vlastnictví je nejobecněji vymezen čl. 11 LSP, přičemž z odstavce 3 vyplývá, že vůle vlastníka není neomezená. Toto ustanovení omezuje dispozici vlastníka, včetně jeho práva na neprodloužení smluvního vztahu. Žalovaná tvrdila, že motivy, proč v dané věci vlastník upustil od dalšího prodloužení smlouvy o výpůjčce, byly právně neuznatelné. Soudy však absolutizovaly vůli vlastníka a neprovedly důkazy, které navrhovala. Vlastnická vůle se posuzuje podle ustanovení § 1012 o. z., avšak je v něm také uvedena omezující klauzule „v mezích právního řádu“. Právní názor soudů obou stupňů, že vlastnická vůle je absolutní a motivy vlastníka nelze zkoumat, není správný. 2. Odvolací soud vycházel podle názoru dovolatelky také z toho, že úplnost vlastnického práva je vyjádřena důrazem na oprávnění vlastníka nakládat se svým vlastnictvím volně, jak sám uzná za vhodné. Při nakládání s majetkem státu se organizační složka řídí zákonem č. 219/2000 Sb., avšak ani z něj nevyplývá povinnost přenechat nepotřebný majetek do užívání fyzických nebo právnických osob. I v případě vlastnictví státu je na rozhodnutí vlastníka, jakým způsobem s věcí nakládá, aniž by bylo významné subjektivní přesvědčení žalované, jak by měla být věc využita. Podle dovolatelky však rozhodování vlastníka – státu, který je právně omezen ve způsobu nakládání s majetkem, je právně testovatelné podle kriterií obsažených v č. 11 odst. 3 LSP. Kriteriem není subjektivní přesvědčení žalované, ale objektivní skutečnost, procesní postoj žalované je však třeba vyvrátit nebo potvrdit. Dále uvádí – a zde je jádro dovolání, které lze podle obsahu označit za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci - že podle § 14 zákona č. 219/2000 Sb. musí být majetek státu využíván účelně a hospodárně, podle § 8 téhož zákona majetek stát užívá k plnění svých funkcí a k zajišťování veřejně prospěšných činností nebo pro účely podnikání; dále § 14 odst. 7 státu ukládá jak naložit s dočasně nepotřebným majetkem. Způsob nakládání stanoví § 27 odst. 1 téhož zákona „jako možnost“, ale při výkladu ve vztahu k § 14 odst. 7 se jeví jako povinnost organizační složky státu nakládat s majetkem způsobem tam uvedeným. Uvedený zákonný režim lze podřadit pod pojem „v mezích právního řádu“ ve smyslu § 1012 o. z. 3. Podle soudů obou stupňů převod práva hospodaření přetrhuje příčinnou souvislost mezi případným jednáním (patrně právního předchůdce žalobkyně) v rozporu s dobrými mravy a ochranou vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že by šlo o převod účelový. Podle žalované je však i nový subjekt (patrně žalobkyně) odpovědný za následky porušení dobrých mravů, za určitých okolností mohou vady převodu do těchto otázek dokonce vstupovat. Vzhledem k právnímu názoru odvolacího soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci soud prvního stupně uvedl, že zanikl prostor pro zkoumání porušení dobrých mravů, protože je nelze přičíst novému subjektu. Odvolací soud pak k tomu uvedl, že závěr soudu prvního stupně nepostrádá logiku. Pak je ovšem v rozporu s právem, jestliže převod práva hospodařit by měl být jakýmsi originárním nabytím vlastnického práva, která očišťuje převáděnou věc od právních vad. Tento závěr platí tím spíše, pokud by převod měl být krokem, který má státu pomoci zříci se odpovědnosti za to, že s majetkem nakládá způsobem, který by podle tvrzení žalované byl nehospodárný. Pak je třeba zkoum