22 Cdo 6/2012 — Nejvyšší soud

22 Cdo 6/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2013 Spisová značka:22 Cdo 6/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.6.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 8. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.10.2013IV.ÚS 3283/13doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto18.11.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 6/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. L., bytem v K. V., zastoupené Mgr. Josefem Bedečem, advokátem ve sdružení Kocián Šolc Balaštík, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalované I. R., bytem v K. V., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zdržení se obtěžování hlukem, zápachem a průvanem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 277/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2011, č. j. 61 Co 420/2010-372, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2010, č. j. 16 C 277/2006-326, ve výroku I. zamítl žalobu na zdržení se žalované obtěžování žalobkyně hlukem, zápachem a průvanem. Ve výrocích II. a III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 61 Co 420/2010-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce ,,stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání části nemovitosti, je-li kvalita nemovitosti nižší, než je tomu obvykle u obdobných nemovitostí, resp. jaký je vztah mezi stavem, charakterem a kvalitou nemovitosti a mírou obtěžování přiměřenou poměrům, kterou jsou jednotliví uživatelé povinni snášet“. Zásadní právní význam má podle jejího názoru rovněž ,,stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání částí nemovitosti jednotlivými uživateli, např. vlastníky či nájemci bytů v obytných domech, tzn. v situaci, kdy tito uživatelé žijí na poměrně malém prostoru, což logicky vyvolává potřebu zvýšené míry ohleduplnosti, a to v zájmu udržení bezproblémového soužití mezi jednotlivými uživateli“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou nepřezkoumatelná a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, protože neuvádí míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování, která byla zjištěna. Vytýká nalézacím soudům, že jejich závěry vychází ze skutkového zjištění učiněného pouze na základě znaleckého posudku bez ohledu na rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy. Nalézací soudy se navíc nevypořádaly se všemi závěry znaleckého posudku. Jestliže odmítly provést důkazy výpověďmi svědků, které žalobkyně navrhla, z důvodu, že svědkové jsou v blízkém vztahu k ní, není takový závěr pravdivý, neboť alespoň dva jí navržení svědkové v blízkém vztahu s žalobkyní nejsou. Rozhodnutí nalézacích soudů neodpovídají reálnému stavu věci. Soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jak posoudily věc po právní stránce. Pokud soudy při právním posouzení věci přihlédly k charakteru nemovitosti, vede to k absurdním závěrům, kdy jdou nedostatky nemovitosti k tíži žalobkyně. Závěrem uvedla, že nalézací soudy nevyčerpaly celý předmět řízení, ačkoliv na tuto skutečnost již v odvolacím řízení poukazovala. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacíh