22 Cdo 950/2012 — Nejvyšší soud

22 Cdo 950/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2014 Spisová značka:22 Cdo 950/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.950.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Vydržení Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 1 obč. zák. § 134 odst. 3 obč. zák. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 4. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.6.2014II.ÚS 2131/14doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto17.3.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 950/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. R. K., P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem se sídlem ve Krásně nad Bečvou, Masarykova 753, proti žalovanému F. B., P., zastoupenému Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Msgr. Šrámka 1183/20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 312/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 15. září 2011, č. j. 69 Co 38/2008-448, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Ivany Quittové.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 12 C 312/2003-304, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 412/2, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., a části pozemku o výměře 20 m2, oddělené od pozemku parc. č. 1061/10, zapsaného na LV č. 14 pro obec V. M. a kat. území P., označené jako nově vzniklá parc. č. 1061/62 podle geometrického plánu č. 704-313/2002 ze dne 19. 6. 2002, který je nedílnou součástí rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu na st. parc. č. 412/1 a 412/2 a pozemků parcelních čísel 412/1 zastavěná plocha a nádvoří, 1061/11 zahrada a 2040/5 ostatní plocha (ostatní komunikace), vše v kat. území P. Nemovitosti nabyl kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1999 s právními účinky vkladu k témuž datu. Žalovaný je tamtéž zapsán na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1964, registrované dne 3. 8. 1965, jako vlastník v kat. území P. pozemků st. parc. č. 412/2 a 563 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 1061/10 zahrada. Právními předchůdci účastníků byli kromě následně dalších L. B. a J. B. L. B. nabyl smlouvou ze dne 28. 11. 1949 pozemek parc. č. 1061/10 a J. B. smlouvou ze dne 17. 10. 1959 pozemek parc. č. 1061/11. Poté, co L. B. a J. B. zjistili, že postavili domy na pozemku toho druhého, uzavřeli dne 5. 12. 1959 směnnou smlouvu, podle níž L. B. nabyl pozemek parc. č. 1061/11 a J. B. pozemek parc. č. 1061/10. Po smrti L. B. v roce 1976 nabyl nemovitosti V. L. B., který je kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1989 prodal T. H. Ten je kupní smlouvou ze dne 3. 4. 1998 prodal manželům T., od nichž je následně koupil žalobce. Městský úřad ve Valašském Meziříčí zahájil dne 1. 3. 1999 s manžely T. řízení o odstranění nepovolené přístavby k domu a dne 11. 5. 1999 rozhodl o jejím odstranění z důvodu jejího umístění na hranici pozemků parcelních čísel 1061/10 a 1061/11. K žádosti žalobce stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení přístavby a stavebních úprav domu, zahájených manžely T., zároveň ale zahájil řízení o odstranění přístavby a stavebních úprav. K návrhu žalovaného ze dne 29. 2. 2000 katastrální úřad provedl opravu zákresu vlastnické hranice mezi pozemky parcelních čísel 1061/10 a 1061/11 podle geometrického plánu č. 3/48 ze dne 16. 4. 1948, tj. bez zalomení v okolí stavby na parc. č. 412. Geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002, č. 704-313/2002, bylo navrženo oddělení parc. č. 1061/62 o výměře 20 m2 od parc. č. 1061/10 a oddělení parc. č. 1061/63 o výměře 26 m2 od parc. č. 1061/11 s tím, že nová hranice mezi pozemky účastníků bude vedena z bodu 24 do bodu 26, z bodu 26 do bodu 27 a z bodu 27 do bodu 18. Podle soudu prvního stupně údaje zaznamenané v katastru nemovitostí, průběh oplocení mezi pozemky účastníků, jednání mezi žalovaným a manžely T. v červenci 1998, při kterém brali v úvahu hranici mezi pozemky účastníků zalomenou za domem, skutečnost, že žalovaný v červenci 1998 postavil na severní straně domu ve vzdálenosti 1 m od domu v délce 6 m základy pro opravu oplocení, stanovisko stavebního úřadu, který vycházel z údajů katastrálního úřadu, jakož i stanovisko katastrálního úřadu, který nejprve návrh žalovaného na opravu průběhu hranice mezi pozemky účastníků zamítl, ujišťovaly žalobce a jeho právní předchůdce počínaje V. L. B. od 5. 6. 1976, kdy je V. B. zdědil, do 4. 1. 2001, tj. do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě zákresu vlastnické hranice mezi pozemky účastníků, v tom, že jsou i vlastníky geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2002 označených pozemků parcelních čísel 412/2 a 1061/62. Uvedl, že „při zachování obvyklé opatrnosti nebylo možné po nich požadovat, aby si nechali zaměřit nemovitosti, které nabývali, a aby si ověřovali správnost údajů o výměrách vedených v katastru nemovitostí a zákresu nemovitostí v katastrální mapě“. Nelze jim také klást k tíži, že „nenahlédli do katastrální mapy ze dne 4. 5. 1973 či do geometrického plánu ze dne 26. 9. 1975, který zaměřoval jiné pozemky, a nezjišťovali, proč je v nich severní hranice vedena jinak, než v jiných mapách evidence nemovitostí a mapách pozemkového katastru, které z polního náčrtu č. 726 vycházely“. Žalobce a jeho právní předchůdci si sporné pozemky oplotili, postavili na nich přístavbu a měli a mají vůli je ovládat jako vlastní. Dobrá víra žalobce zanikla právní mocí rozhodnutí o opravě zákresu hranice. Dřívější poznámky žalovaného či jeho manželky o tom, že by se hranice měla vyměřit a že hranice mezi pozemky účastníků vede jinak, než jak je postaven plot, podle soudu prvního stupně nebyly kvalifikovaným zpochybněním dobré víry žalobce a jeho právních předchůdců. Žalovaný netvrdil, že by o nesrovnalostech hranic byl informován V. L. B. Soud prvního stupně učinil závěr, že „žalobce prokázal oprávněnost držby sporných pozemků po zákonem stanovenou dobu, žalovaný domněnku o oprávněnosti držby nevyvrátil, právní předchůdce žalobce V. L. B. sporné nemovitosti nabyl do svého vlastnictví po uplynutí desetileté lhůty stanovené v § 135a ve spojení s § 865 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. ke dni 6. 6. 1986 vydržením a žalobce je nabyl kupní smlouvou z 15. 10. 1999“. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 69 Co 38/2008-448, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2008, č. j. 69 Co 38/2008-352, který původně rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil, avšak z jiného důvodu než soud prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který na ně aplikoval správné právní normy, nicméně správně určené právní normy nesprávně vyložil, pokud dovodil, že sporné pozemky vydržel již V. L. B. 6. 6. 1986. Uvedl, že za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nebylo možné do 1. 1. 1992 vydržet vlastnické právo k pozemkům. Původní vlastník L. B. nabyl nejprve pozemek parc. č. 1061/10, který následně směnnou smlouvou z 5. 12. 1959 směnil s J. B. za pozemek parc. č. 1061/11, poté, co zjistili, že postavili své nemovitosti na pozemcích toho druhého. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že při obvyklé opatrnosti stavebníka, který si obvykle zaměří stavbu, než začne stavět, mu mělo být zřejmé, že dům postavil na obou pozemcích, a že jen směnnou smlouvou bez změny skutečných hranic nedosáhne cíle, aby jeho dům stál na jeho pozemku. Nesouhlasil však s jeho závěry ohledně vydržení pozemků dalším právním předchůdcem žalobce V. L. B. Uvedl, že nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům v důsledku tehdy nezpůsobilého předmětu vydržení a z důvodu absence jeho dobré víry a oprávněné držby nebylo možné započíst dobu, po kterou pozemky držel, do vydržecí doby právních předchůdců žalobce, neboť držbu vykonával prostřednictvím uživatelky paní K., která věděla, že dům stoj