22 Cdo 994/2020 – Nejvyšší soud

22 Cdo 994/2020-287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce S. J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému R. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 653, o 119 744 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 66/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1121/2019-267, takto: I. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 9 768,10 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení jakožto náhrada nákladů souvisejících s opravou a údržbou domu, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1121/2019-267, se ve zbývající části ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce – spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. XY na adrese XY (dále jen „předmětný dům“) – se po žalovaném domáhal zaplacení 124 855 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v rámci svého působení zajišťoval dodávky energií a služeb spojených s užíváním předmětného domu. V souvislosti s touto činností vybíral od spoluvlastníků domu zálohy na služby spojené s užíváním jednotlivých bytů v domě a příspěvek do tzv. fondu oprav; s jednotlivými dodavateli služeb uzavřel dodavatelské smlouvy a za poskytované služby prováděl přímé platby. Žalovaný v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 služby poskytnuté a spotřebované v souvislosti s jím užívaným bytem o velikosti 3+1 neuhradil, ani se nepodílel na opravách a údržbě domu (včetně jeho společných částí). Měl za to, že tímto jednáním se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 12 C 66/2018-218, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 119 744 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 5 111 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce je právnickou osobou – spolkem – zřízenou s cílem zajišťovat běžnou správu, tedy péči o předmětný dům. Většina spoluvlastníků souhlasila s tím, aby žalobce řádný chod a péči o dům skutečně zajišťoval a jednal ohledně uzavírání s tím souvisejících smluv. Tito spoluvlastníci se stali členy žalobce; žalovaný však členem žalobce není a nikdy nebyl. Za účelem zajištění dodávky energií a služeb žalobce uzavřel s jednotlivými dodavateli smlouvy a prováděl úhrady za jimi poskytované služby, a to z účtu zřízeného na jeho jméno. Dodávky energií a služeb žalobce zajišťoval pro celý dům, tedy nejen pro své členy, ale vždy pro všechny spoluvlastníky. Dále zjistil, že žalovaný byl od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 spoluvlastníkem předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 415/10000. Z tohoto titulu v daném období užíval v domě umístěný byt o velikosti 3+1; na zálohy na služby spojené s užíváním a údržbou společné věci a do tzv. fondu oprav však nic nezaplatil. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k žádné dohodě ohledně dodávek služeb a plateb do fondu; žalovaný jako nečlen ani neměl povinnost do fondu oprav přispívat. Současně však žalovaný se zajišťováním úklidu v domě profesionální společností souhlasil a služby spojené s užíváním bytu odebíral a spotřeboval (položky společná televizní anténa, výtah, osvětlení, úklid, studená voda, voda pro teplou užitkovou vodu, ohřev teplé užitkové vody, teplo). Při právním posouzení věci soud prvního stupně vyšel z právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“). Uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že na straně žalobce je dán nedostatek aktivní věcné legitimace. Měl za to, že žalovaný byl příjemcem služeb, které mu byly žalobcem v souvislosti s užíváním bytu poskytnuty a žalovaným prokazatelně spotřebovány, na úhradě vynaložených nákladů se nicméně nijak nepodílel. Za správný považoval i způsob určení výše bezdůvodného obohacení dle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Uvedl, že citovaný předpis upravuje komplexně problematiku služeb a je možno jej aplikovat na všechny typy bydlení. K žalovaným vznesené námitce promlčení uvedl, že v rámci řízení bylo uplatněno několik nároků – nárok na úhradu služeb a energií spojených s užíváním společné věci a nárok na náhradu nákladů vynaložených na nutné opravy a údržbu. Uzavřel, že nárok na úhradu služeb a energií promlčen není, neboť k počátku běhu promlčecí lhůty došlo až doručením vyúčtování žalobci – v tento den se dozvěděl, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo a v jaké výši. Uzavřel, že za žalované období žalobci náleží částka v celkové výši 109 975,97 Kč. V případě náhrady nákladů vynaložených na běžnou opravu a údržbu domu však s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 uvedl, že dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již za trvání spoluvlastnictví s tím, že počátek promlčecí lhůty je určen dnem vynaložení těchto nákladů; některé žalobcem uplatněné nároky proto považoval za promlčené. Po odečtení promlčených položek a žalobcem uplatněných nákladů spojů včetně služebních poplatků České pošty, odměn správy domu a poplatků za bankovní služby, neboť tyto soud prvního stupně nepovažoval za náklady vynaložené na nutné opravy a údržbu nemovitosti, přiznal žalobci vůči žalovanému nárok na zaplacení částky celkem 9 768,10 Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co 1121/2019-267, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení 119 744 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba co do povinnosti zaplatit 5 111 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k privatizaci předmětného domu došlo v roce 1999 jeho prodejem do spoluvlastnictví nájemců. Již před prodejem domu nájemci (budoucí spoluvlastníci) založili občanské sdružení, a to „za účelem společné péče jeho členů o dům, v němž bydlí a jeho okolí v zájmu vytvoření příznivých bytových podmínek a uspokojivého životního prostředí.“ V souvislosti s rekodifikací občanského práva pak došlo k transformaci občanského sdružení na spolek – tj. žalobce. Uvedl, že předmětem řízení je nárok na zaplacení částky odpovídající úhradám žalobce za služby, opravy, údržbu a správu domu. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce v rozhodné době, tj. od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016, zajišťoval dodávky elektřiny pro společné prostory v domě, dodávku vody a odvod odpadních vod, dodávku tepla a teplé užitkové vody, servis výtahů i úklid společných prostor, a to pro všechny spoluvlastníky bytového domu, hradil také náklady na opravy a údržbu společné věci. Za tímto účelem od spoluvlastníků vybíral finanční prostředky, z nichž prováděl jednotlivé úhrady. Dospěl k závěru, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován. Předně zdůraznil, že odvolací soud již v obdobných případech rozhodoval, a to v neprospěch žalobce. Vycházel z toho, že žalobce nemá k dispozici vlastní finanční prostředky na svém účtu, úhrady za služby a na náklady na opravy a údržbu společné věci plynuly z peněz spoluvlastníků (kumulovaných na účtu žalobce). Na straně žalovaného proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Uzavřel, že žalobce vykonával běžnou správu společné věci. Ve vztahu ke spoluvlastníkům měl proto postavení příkazníka (§ 1135 o. z.), a jeho jednáním tak vznikla práva a povinnosti přímo spoluvlastníkům. Poznamenal, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce je vlastníkem bankovního účtu, ze kterého byly jednotlivé úhrady prováděny. Měl za to, že zde jde pouze o vztah žalobce k bankovnímu ústavu, který nic nemění na skutečnosti, že finanční prostředky uložené na účtu náležely spoluvlastníkům a žalobce byl pouze jejich správcem. Nad rámec uvedeného nepovažoval oprávnění žalobce uplatňovat nároky vůči neplatičům vlastním jménem a na vlastní účet za podřaditelné pod pojem běžné správy společné věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání