23 Cdo 1031/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1031/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1031/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1031.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 35/1965 Sb. § 451 obč. zák. § 106 odst. 1 předpisu č. 121/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1031/2023-1589 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce ak. arch. Zdeňka Deyla, se sídlem v Praze 3, Sabinova 277/10, identifikační číslo osoby 40878155, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované Botanické zahradě hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby 00064572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, se v potvrzující části výroku I a ve výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 478 870 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 59 254 Kč s příslušenstvím (výrok II) a další část požadovaného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že neoprávněně užila žalobcem vytvořené architektonické dílo Skleník Pražské botanické zahrady FATA MORGANA. 3. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 268 334 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 4. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce je autorem architektonického díla Skleník Pražské botanické zahrady FATA MORGANA ve smyslu § 2 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), vyjádřeného žalobcem v projektové dokumentaci odevzdané žalované na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 11. 1996, č. 0811/96, a že žalovaná bez svolení žalobce (jež nevyplývalo ani z obsahu zmíněné smlouvy o dílo) neoprávněně toto dílo užila tím, že toto dílo pozměnila (přenechala jiným osobám k pozměnění) pořízením upravené projektové dokumentace a následnou výstavbou v této podobě. K využití díla žalovanou došlo podle zjištění odvolacího soudu při výkonových fází stavby v průběhu roku 2000. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které představuje částku, o co se nezmenšil majetek žalované, tj. částku, kterou by musela žalobci zaplatit za licenci, na základě která by byla oprávněna poskytnout dílo třetím osobám a umožnit jim provádět změny díla. Výše obvyklé odměny za poskytnutí takové licence v projednávané věci byla odvolacím soudem zjištěna ve výši 268 334 Kč. 5. Dle odvolacího soudu tak vzniklo žalobci právo na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení podle § 32 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., jakož i podle § 40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). 6. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení žalované, neboť ve smyslu § 107 obč. zák. se žalobce mohl seznámit s finální podobou stavby až v roce 2004. Zároveň se na straně žalované jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, když žalovaná vědomě odepřela žalobci přístup na stavbu a možnost obvyklého výkonu autorského dozoru a zcela vědomě použila původní projektovou dokumentaci zpracovanou žalobcem pro další výkonové fáze stavby, ke kterým došlo v průběhu roku 2000, přičemž si byla vědoma, že tak činí bez souhlasu žalobce. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1936 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí dle žalované na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od žalovanou specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to konkrétně otázek týkajících se vzniku autorského práva žalobce k jím vytvořenému dílu na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované vzhledem k právu žalobce na zaplacení autorské odměny a posuzování úmyslu žalované při nabytí bezdůvodného obohacení. 8. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud se svým závěrem o vzniku bezdůvodného obohacení žalované nezaplacením odměny žalobci za poskytnutí licence k využití jím provedené projektové dokumentace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, ze které plyne, že zhotovení projektové dokumentace je obecným (neautorským) dílem. Žalovaná dále shledává v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 124/2004, podle které je nárok na autorskou odměnu v režimu zákona č. 35/1965 Sb. součástí absolutního autorského práva a tento nárok proto nelze posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. 9. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaná rovněž v závěru odvolacího soudu o úmyslu žalované získat bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 34/2011, a jeho usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 326/2011, je rozhodujícím znakem předchozí vědomost obohaceného o tom, že svým jednáním získává nebo získat může hodnoty, které mu nenáležejí, na což nelze usuzovat z pouhé vědomosti obohaceného o rozhodných skutečnostech. Dále má žalovaná za to, že ve věci není pasivně legitimovaná, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 43/2022, je pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tedy ten, jehož majetek se zvětšil, což v projednávané věci nebyla žalovaná, nýbrž hlavní město Praha, která byla od roku 2001 stavebníkem stavby skleníku. 10. Kromě toho žalovaná namítla, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud nereagoval na její argumentaci v odvolání, a jedná se o rozhodnutí překvapivé, když až odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že na straně žalované vzniklo úmyslné bezdůvodné obohacení. 11. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 12. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolac