23 Cdo 1206/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1206/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:23 Cdo 1206/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1206.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3232/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1206/2021-366 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. B., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 332/1, proti žalované Veterinární univerzita Brno, se sídlem v Brně, Palackého třída 1946/1, identifikační číslo osoby 62157124, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o zaplacení 2 094 199,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 75/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2020, č. j. 47 Co 50/2018-335, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lubomíra Kincla, advokáta. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 245 C 75/2010-299, Městský soud v Brně jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 094 199,81 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 457 770 Kč (výrok II) a České republice částku 11 470 Kč (výrok III). Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 2 094 199,81 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I napadeného rozsudku), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 279 736,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 61 710 Kč (výroky II a IV napadeného rozsudku). Konečně žalobkyni zavázal zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 11 470 Kč (výrok III napadeného rozsudku). Takto odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 2 094 199,81 Kč s příslušenstvím jako zůstatkové účetní hodnoty technologického vybavení nebytových prostor žalované (tzv. sanitární porážky), které žalobkyně užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 2002. Žalobkyně tvrdila, že vybavení do nebytových prostor žalované zakoupil předchozí nájemce B. B., který zanikl fúzí se společností B. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2003 nabyla žalobkyně pohledávku společnosti B., vzniklou vybavením nebytových prostor ve výši 3 979 509,81 Kč. Z čl. XI nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 2002 pak vyplýval závazek žalované, že v případě skončení nájmu, k němuž došlo dne 2. 1. 2007, vyplatí nájemci a, bude-li vlastníkem technologie třetí osoba, této třetí osobě zůstatkovou účetní cenu technologie ke dni skončení nájmu. Žalovaná však žalobkyni uhradila pouze obvyklou cenu technologie ve výši 1 034 810 Kč, ačkoliv ke dni 31. 12. 2007 činila zůstatková účetní hodnota investice do nebytových prostor podle tvrzení žalobkyně celkem 3 129 009,81 Kč. Odvolací soud dospěl po právní stránce nejprve k závěru, že pohledávka ve výši 3 979 509,81 Kč byla žalobkyni postoupena bezúplatně, neboť postupní smlouva neobsahovala ujednání o tom, že by šlo o úplatný převod pohledávky. Žalobkyně a společnost B., byly podle odvolacího soudu osobami blízkými, neboť J. N. byl členem představenstva společnosti B., s oprávněním jednat za tuto společnost samostatně, a současně jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Předmětem převodu pak byla pohledávka ve výši 3 979 509,81 Kč, která mnohonásobně přesahovala hodnotu základního kapitálu žalobkyně, který v době převodu činil pouze 100 000 Kč. Vzhledem k tomu postupní smlouva podléhala režimu § 196a odst. 3 obch. zák. (za použití § 135 odst. 2 obch. zák.), který však nebyl dodržen, což mělo za následek absolutní neplatnost postupní smlouvy. S ohledem na to žalobkyně nemohla uvedenou pohledávku nabýt, a v řízení tak není aktivně věcně legitimována. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, když chybně aplikoval ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Z hlediska použití dotčeného ustanovení totiž není relevantní skutečnost, že postupovaná pohledávka převyšovala desetinu základního kapitálu žalobkyně jako nabyvatelky pohledávky. Posouzení odvolacího soudu je dle žalobkyně zároveň logicky rozporné, protože odvolací soud dospěl k závěru, že postoupení bylo bezúplatné, a přesto aplikoval § 196a obch. zák., který se vztahuje pouze na úplatné převody. Žalobkyně dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že ustanovení § 196a obch. zák. bylo zrušeno zákonem č. 82/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobkyně měla v této souvislosti za to, že s ohledem na § 3030 o. z. bylo zapotřebí na věc aplikovat § 1 odst. 2 o. z., jehož prostřednictvím měl odvolací soud dojít k závěru, že si strany smlouvy o postoupení pohledávky mohly ujednat práva a povinnosti jinak, než stanovoval § 196a obch. zák. Otázka možné aplikace § 1 odst. 2 o. z. přitom dle žalobkyně nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Konečně žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, když nebyla dle § 118a odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem poučena, aby ve věci navrhla další důkazy, čímž zároveň odvolací soud porušil její právo na rovnost účastníků řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. Podle žalované nebyly v dovolání náležitě vymezeny předpoklady jeho přípustnosti ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neboť žalobkyně v dovolání konkrétně neuvedla, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení dané otázky odchýlit. Ve vztahu k otázce možné aplikace § 1 odst. 2 o. z. na předmětnou postupní smlouvu žalovaná uvedla, že úprava obsažená v § 196a obch. zák. byla vždy kogentní a že zákonodárce úpravu obsaženou původně v § 196a obch. zák. částečně přenesl do ustanovení § 55 a násl. a § 255 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Žalovaná rovněž upozornila na to, že smlouva o postoupení pohledávky nesplňovala ani podmínky obsažené v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., neboť nebyl doložen souhlas valné hromady s právním jednáním a nejednalo se ani o převod, který by byl v souladu s podmínkami obvyklými v obchodním styku. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu, když pochybil při aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Dále však již nevymezila, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil, nýbrž zopakovala jen právní důvody, pro které se domnívala, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Ne