23 Cdo 1220/98 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1220/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. C. a 2) A. C., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 311/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 1998, č.j. 23 Co 234/97-124, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (soudu prvního stupně) ze dne 28. února 1997, č.j. 4 C 311/92-102, v odvoláním napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání nemovitostí („ideální 1/3 domu čp. 45 se stavební parcelou č. 42 /správně 142/ v kat. území a obci S.„) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon„), a rozhodnuto o nákladech řízení. Zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Zatímco soud prvního stupně neshledal žalobu po právu dovodiv, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovaní nabyli ideální třetinu sporných nemovitostí za podmínek předpokládaných ustanovením § 4 odst. 2 restitučního zákona, tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo v důsledku svého protiprávní zvýhodnění, odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku vyslovil názor, že citované ustanovení v posuzovaném případě nelze aplikovat, protože by to bylo v rozporu s účelem restitučního zákona. Konstatoval, že citované ustanovení je nutno aplikovat vždy důsledně v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, a proto povinnost vydat věc oprávněné osobě může být povinné fyzické osobě uložena pouze tehdy, pokud tato „z nedemokratického počínání státu vůči občanovi vytěžila pro sebe prospěch díky svému společenskému postavení, zastávané funkci či politickému smýšlení, popřípadě z jiných důvodů, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou tyto zásady blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona„. Žalovaní nezastávali v době koupě podílu sporných nemovitostí „žádné významné společenské postavení či funkce, ani nebyli reprezentanty politického smýšlení ve prospěch tehdejšího společenskopolitického zřízení„, pro které by mohli být při nabytí spoluvlastnického podílu zvýhodněni, a jejich případné zvýhodnění související s využitím omylu státu či se stanovením nižší kupní ceny, nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako nepatřičné, když „žalovaní svým počínáním usilovali jen o to, aby zvrátili nepříznivé důsledky nedemokratického aktu státu, kterým byl rozsudek o propadnutí majetku žalobci bez náhrady a zajistili navrácení majetku do rodiny, kam dříve patřil„. Přehlížet podle názoru odvolacího soudu nelze ani skutečnost, že pokud by se žalobce sám nedožil účinnosti restitučního zákona, stala by se žalovaná oprávněnou osobou s „přednostnějším„ pořadím. Za daného stavu shledal odvolací soud nadbytečným provádět dokazování k tvrzení žalobce, že žalovaní nabyli podíl sporných nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem, když ani takové zjištění by nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.„). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona nelze vykládat odtrženě od ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, resp. že je povinností oprávněné osoby prokázat nejen to, že povinná osoba nabyla věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, případně v důsledku protiprávního zvýhodnění, ale rovněž to, že se tak stalo v souvislosti s jejím společenským postavením, zastávanou funkcí, politickým smýšlením, popř. i z jiných důvodů, které jsou zmíněny v § 1 odst. 1 restitučního zákona. Žalobce je přesvědčen, že podmínky uvedené v § 1 odst. 1 restitučního zákona se vztahují pouze k okolnostem, za kterých stát nabyl oprávnění s věcí nakládat. Navíc připomíná, že má statut oprávněné osoby podle § 19 restitučního zákona jako osoba soudně rehabilitovaná (rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů); jeho nárok na vydání věcí se neopírá o důvody uvedené v § 1 odst. 1 restitučního zákona, nýbrž vyplývá se zrušeného trestu propadnutí majetku a je uplatňován způsobem a za podmínek stanovených restitučním zákonem (§ 1 odst. 2 restitučního zákona). Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. shledává žalobce ve skutečnosti, že odvolací soud - v důsledku výše zmíněného nesprávného právního názoru - neprovedl jím navržené důkazy ohledně ceny nemovitostí a znemožnil mu tak prokázat, že žalovaní nabyli podíl nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem, příp. že uvedením státu v omyl byli protiprávně zvýhodněni coby domnělí spoluvlastníci nemovitostí. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí, když se ztotožnili se závěry, které při svém rozhodnutí učinil odvolací soud. Navíc jsou přesvědčeni, že podíl sporných nemovitostí nenabyli od státu ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani v důsledku protiprávního zvýhodnění, takže není třeba zvláště zkoumat vztah ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona k jeho ustanovení § 1 odst. 1. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.)- po zjištění, že dovolání, jež splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání shledal opodstatněným. Žalobce v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Dovolání se opírá především o dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významnou otázku výrokem svého rozhodnutí, nýbrž jen v odůvodnění, je dovolací přezkum objektivně otevřen pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7, ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); subjektivně je pak vymezen v dovolání uplatněnými námitkami, zpochybňujícími závěr odvolacího soudu, podle něhož lze ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona aplikovat pouze v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 restitučního zákona, tedy že rozpor s tehdy platnými předpisy, případně protiprávní zvýhodnění povinné osoby při nabytí věci od státu se stává relevantním pouze tehdy, došlo-li k tomu či onomu v souvislosti se společenským postavením povinné osoby, jí zastávanou funkcí či politickým smýšlením, popřípadě z jiných důvodů, které jsou v rozporu se zásadami demokratické společnosti tak, jak jsou blíže označeny v § 1 odst. 1 restitučního zákona. Smyslem restitučního zákona je – jak je deklarováno v jeho ustanovení § 1 odst. 1 - především zmírnění následků majetkových a jiných křivd, které vznikly občanskoprávními, pracovněprávními a správními akty učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářský