23 Cdo 1458/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1458/2025-446 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Miroslava Vaška, se sídlem Panské Dubenky č. p. 1, identifikační číslo osoby 18197256, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalované TAKEDAKODON, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Poříčí 1079/3a, identifikační číslo osoby 29411149, zastoupené Mgr. Václavem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 7, Heřmanova 408/12, o zaplacení 574 416 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 487 494 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 299/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 36 Co 430/2024-424, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 574 416 Kč s příslušenstvím jako úhrady jím provedených prací a nákladů na materiál použitý při dodatečných úpravách díla. Tvrdil, že dne 19. 9. 2018 uzavřel se žalovanou smlouvu o dílo označenou jako „Oprava hráze a odbahnění rybníka“, na jejímž základě zhotovil propouštěcí jezírko podle požadavků žalované, přičemž dílo řádně dokončil a vyúčtoval sjednanou cenu ve výši 438 000 Kč, kterou mu žalovaná uhradila. Na následnou žádost žalované provedl žalobce úpravy díla spočívající v utěsnění jezírka jílem, které dokončil v říjnu 2019. Podle jeho tvrzení žalovaná nedodržela doporučený způsob užívání díla, v důsledku čehož jezírko vodu nezadržovalo. V roce 2020 proto žalobce na opětovnou žádost žalované provedl další práce spočívající v utěsnění dna a svahů jezírka s použitím bentonitu, který sám objednal, uhradil a zajistil jeho dopravu. Tyto práce prováděl do srpna 2020, kdy mu žalovaná sdělila, že za provedené práce ani použitý materiál nezaplatí, a žalobce proto práce ukončil. 2. Žalovaná žalobní nárok neuznala a nárok žalobce na zaplacení částky 574 416 Kč s příslušenstvím popřela s odkazem na to, že mezi účastníky nebyla sjednána úhrada této částky, cena díla byla sjednána jako pevná, k uzavření písemného dodatku ke smlouvě nedošlo a žalobcem tvrzená výše nároku nebyla v řízení prokázána. Současně žalovaná uplatnila vůči žalobci vzájemný návrh na zaplacení částky 487 494 Kč jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo z důvodu nedodržení termínu dokončení a předání díla stanoveného do 30. 10. 2018. Uvedla, že předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení rybníka, tedy vodohospodářské stavby určené k trvalému zadržování vody, nikoli pouze propouštěcího jezírka, přičemž žalobce dílo řádně nedokončil ani protokolárně nepředal, přes opakované výzvy neodstranil vady bránící jeho dokončení a rybník nikdy nezačal plnit svůj účel. Z těchto důvodů dovozovala vznik nároku na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla za každý započatý den prodlení, kterou vyčíslila ke dni podání vzájemného návrhu. Podle žalované žalobce od roku 2019 prováděl pouze opravné práce v rámci uplatněných vad, nikoli práce nad rámec smlouvy o dílo, přičemž vady se odstranit nepodařilo. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 27 C 299/2021-347, zamítl žalobu o zaplacení 574 416 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 487 494 Kč (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III) a mezi účastníky (výrok IV). 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou stran řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III a ve výroku IV jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva dosud neřešených v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to jednak otázky, zda lze dílo považovat za řádně splněné a předané i bez sepsání smluvně sjednaného písemného předávacího protokolu, jestliže zhotovitel provedl sjednané práce a objednatel dílo fakticky převzal a uhradil sjednanou cenu, a jednak otázky, zda je ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité a tudíž platné v případě, kdy je její výše sjednána procentem z „ceny za dílo“, aniž je ve smlouvě výslovně vymezeno, zda se touto cenou rozumí částka bez daně z přidané hodnoty, či částka včetně daně z přidané hodnoty. Ve vztahu k druhé z vymezených otázek dovolatel podpůrně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1109/2000, který formuluje obecné požadavky na určitost ujednání o smluvní pokutě. 6. Žalobce dále namítal, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se smlouvou o dílo zavázal k vybudování rybníka jako vodohospodářské stavby trvale zadržující vodu, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tvrdil, že z obsahu smlouvy o dílo, z v ní vymezeného rozsahu prací, ze zápisů ve stavebním deníku i z technické zprávy vyplývá, že předmětem díla mělo být propouštěcí vsakovací jezírko, nikoli rybník určený k trvalému zadržování vody. Na tomto základě dovozoval, že skutkové závěry soudů nižších stupňů neodpovídají obsahu provedeného dokazování. 7. Žalobce rovněž namítal, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že k námitce promlčení části uplatněného nároku nelze přihlížet proto, že byla vznesena až v odvolacím řízení, ačkoli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze k takové námitce přihlédnout tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení ze skutečností zjištěných v řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti dovolatel odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020. Současně upřesnil, že námitka promlčení se týkala části vzájemného návrhu v rozsahu 7 008 Kč a nadto byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně podáním ze dne 28. 3. 2022. 8. Žalobce konečně namítal, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně soudům nižších stupňů vytýkal, že neprovedly jím navržený důkaz dodatečným výslechem svědka Z. V., navrženým v návaznosti na nový znalecký posudek, v důsledku čehož podle něj nebyl skutkový stav věci úplně zjištěn. Současně namítal, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ačkoli v řízení vycházel ze závěru o neunesení důkazního břemene, případně o nedostatku skutkových tvrzení, a že ani odvolací soud toto pochybení nenapravil, čímž podle dovolatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a ze dne 16. 5.2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12. 9. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Ve vyjádření k dovolání žalovaná označila dovolací námitky žalobce za nedůvodné a uvedla, že žalobce objektivně nesplnil svou smluvní povinnost dílo řádně provést a žalované jej předat, přičemž rovněž tvrdila, že ze smlouvy o dílo jednoznačně vyplývá, že smluvní pokuta má být vypočtena z ceny za dílo bez daně z přidané hodnoty. Dále uvedla, že případné promlčení bagatelní části uplatněného nároku nemá zásadní právní význam přesahující rámec projednávané věci, a navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v