23 Cdo 1488/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1488/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2011 Spisová značka:23 Cdo 1488/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1488.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Pojištění majetku Smlouva o přepravě nákladu Dotčené předpisy:§ 132 o. s. ř. § 797 obč. zák. § 629 obch. zák. § 40 předpisu č. 133/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 7. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.29.2011III.ÚS 2888/11prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto11.08.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1488/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 6 036 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 127/2008-424, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. srpna 2007, č. j. 5 Cm 34/2001-360, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 645 335 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalobci zaplatit České republice náhradu znalečného (výrok pod bodem III). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2003, č. j. 5 Cm 34/2001, ve výrocích I. a III. zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004, č. j. 12 Cmo 46/2004-92. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 127/2008-424, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi podnikatelkou Š. B. jako pojistníkem a žalovanou byla uzavřena dne 24. června 1999 pojistná smlouva. Práva a povinnosti z pojistné smlouvy postoupila Š. B. na žalobce, který uplatnil právo na pojistné plnění u soudu. Žalobcem uplatněný nárok na pojistné plnění shledaly oba soudy podle § 797 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nedůvodným, neboť v řízení nebylo prokázáno, že došlo k pojistné události. Nebylo prokázáno, že došlo k uskutečnění přepravy, která měla být pojistnou smlouvou pojištěna. Zboží v žalobcem uváděném množství nebylo skutečně do kamionu k přepravě naloženo a nebylo prokázáno ani žalobcovo vlastnictví věcí určených k přepravě. Přepravní smlouva nebyla uzavřena ani podle obchodního zákoníku, ani podle vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (dále též jako „s. p. ř.“). Objednávka přepravy ze dne 28. června 1999 neobsahuje náležitosti vedoucí k závěru, že jejím přijetím vznikla smlouva o přepravě konkrétní věci – spotřební elektroniky, 10 t, v ceně 6 036 918 Kč, která měla být přepravena do konkrétního místa určení, když na ní není uveden konkrétní příjemce zboží s uvedením jeho sídla a další jeho identifikace (§ 40 s. p. ř.). Nedostatek podstatných náležitostí smlouvy o přepravě nutných k prokázání uzavření smlouvy nebyl napraven ani prohlášeními dopravce ze dne 28. června 1999, popřípadě ze dne 11. srpna 1999. Uzavření přepravní smlouvy nebylo prokázáno ani ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) s. p. ř. [správně § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř.], tj. předáním konkrétní zásilky k přepravě konkrétnímu příjemci. Odvolací soud proto jako věcně správný potvrdil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl nárok žalobce proti žalované na pojistné plnění jako nedůvodný zamítnut. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody rozdělit do několika skupin. Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] Dovolatel tedy předně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil některé listinné důkazy a výpověď svědka N. Svědek byl odběratelem zásilky, zboží si prostřednictvím své firmy objednal. Nešlo tedy o falešnou přepravu. Odvolací soud záměrně v rámci hodnocení důkazů ve prospěch žalované vytrhl z kontextu určité skutečnosti, kterými se snažil dovodit, že k přepravě zboží nedošlo, že ani zboží nebylo do kamionu naloženo. S ostatními důkazy se odvolací soud řádně nevypořádal. Tento postup odvolacího soudu je zcela v rozporu s hodnocením důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř, neboť v řízení byla provedena celá řada jiných důkazů, které jednoznačně osvědčují, že předmětný kamion byl naložen tak, jak bylo žalobcem deklarováno. Odvolací soud nesprávně vyšel z výpovědi strážného B., který naložení zboží zpochybnil a nezohlednil dostatečně závěry Policie ČR a výpovědi některých osob (B., H., K.), které naložení kamionu potvrdily. Vznik a obsah přepravní smlouvy byl prokázán objednávkou z 25. června 1999, ve které je uveden jak dopravce, tak i objednatel včetně identifikačních znaků. Je zde adresa nakládky i vykládky, je zde uveden popis zásilky, tj. spotřební elektrotechnika o objemu zboží 50-60 m3, v přepravním listě z 28. června 1999 jsou rovněž uvedeny všechny tyto náležitosti, které mohou prokázat jak vznik smlouvy o přepravě, tak i obsah konkrétní přepravní smlouvy. Dovolatel současně napadá právní závěr odvolacího soudu, že ke vzniku přepravní smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo, protože smlouva neodpovídá vyhlášce č. 133/1964 Sb. Tyto závěry jsou v rozporu se správnou interpretací jak ustanovení obchodního zákoníku, tak i vyhlášky č. 133/1964 Sb. Pojmovým znakem smlouvy o přepravě věci je úplatné provedení přepravy věci, ostatními částmi smlouvy jsou určení stran, určení zakázky, určení místa odeslání a místa určení. Podle § 611 obch. zák. je dopravce oprávněn (nikoli povinen) požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu a odesílatel je oprávněn (nikoli povinen) požadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky. Ke vzniku smlouvy není podle zákona nutná písemná forma. Restriktivní interpretace vyhlášky č. 133/1964 Sb. je neobvyklá. Přepravní smlouva vznikla ve smyslu § 41 odst. 1 písm. d) s. p. ř., tj. převzetím zásilky k přepravě. Přepravní listina mezi odesílatelem a dopravcem nemusí být uzavřena. Samotná vyhláška č. 133/1964 Sb. je v rozporu s českým právním řádem. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který podmiňuje platnost přepravní smlouvy uzavřené dle § 610 obch. zák. dodržením všech obsahových náležitostí stanovených v § 40 odst. 8 vyhlášky č. 133/1964 Sb. Žalobce je přesvědčen, že tento právní názor je chybný. Žalobce připomíná, že § 629 obch. zák. umožňuje, aby prováděcí předpisy upravily vznik přepravní smlouvy, což je obsaženo v § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., ale nikoli ve smyslu § 43a obč. zák. předepisovaly, jaké podrobné obsahové náležitosti musí mít právní úkon směřující k uzavření přepravní smlouvy, tj. objednávka přepravy. Dovolatel konečně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu řízení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ve věci s tím, že mu uložil vyzvat žalobce k doplnění dokazování k uzavření přepravní smlouvy, a následně všechny důkazy předložené žalobcem na základě výzvy uskutečněné na pokyn odvolacího soudu hodnotil jako nevěrohodné, neboť mohly teoreticky být vyhotoveny dodatečně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.