23 Cdo 1636/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1636/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 1636/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1636.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Vady řízení Forma právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 1758 o. z. § 564 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1273/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1636/2025-536 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce SNVD družstvo, se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 371/1, identifikační číslo osoby 05517362, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti žalované UNISTAV CONSTRUCTION a.s., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 03902447, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, o zaplacení 67 671 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 139/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 29 Co 388/2024-503, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2025, č. j. 29 Co 388/2024-508, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 71 830 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 67 671 574 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout porušením povinností žalované vyplývajících ze smlouvy o dílo ze dne 28. 3. 2017, jíž se žalovaná zavázala pro žalobce provést dílo „Konverze areálu Mechanika Praha na bydlení a služby“. Porušení smluvní povinnosti žalobce spatřoval v tom, že žalovaná bezdůvodně a účelově ukončila práce na díle a stavbu opustila, aby si vynutila uzavření nové smlouvy o dílo za příznivějších smluvních a cenových podmínek, přičemž za tímto účelem žalovaná „zkonstruovala fikci ukončení smlouvy o dílo údajnou ústní dohodou stran dne 18. 10. 2017“. Pro případ, že by soud shledal, že smlouva o dílo byla skutečně dne 18. 10. 2017 ukončena, žalobce tvrdil, že žalovaná zasáhla do jeho vlastnického práva tím, že po opuštění stavby úmyslně nevyklidila stavbu odvozem jejího stavebního materiálu, čímž znemožnila žalobci dílo dokončit. Žalovaná tak měla žalobci způsobit škodu ve výši 67 671 574 Kč, jež představuje rozdíl mezi cenou díla podle smlouvy o dílo a cenou (žalovanou neprovedených) částí díla, jež pro žalobce provedli jiní zhotovitelé. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 7 C 139/2022-446, žalobu o zaplacení 67 671 574 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 5. Žalobce v dovolání konkrétně namítl, že: a) soudy nižších stupňů nesprávně (a v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019) posoudily otázku (ne)platnosti dohody o ukončení smlouvy o dílo uzavřené v jiné než ujednané formě; b) soudy nižších stupňů pochybily, jestliže měly za to, že ukončení smlouvy není změnou obsahu právního jednání, na níž se vztahuje požadavek písemné formy; c) je nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že podstatnou náležitostí dohody o ukončení smlouvy není ujednání o podmínkách ukončení smlouvy; d) soudy dovozený závěr, že žalobce nemůže namítat neplatnost (ústní) dohody o ukončení smlouvy o dílo, neboť neplatnost dohody sám způsobil, je nesprávný, neboť „při absenci vůle vůbec dohodu (…) v ústní formě uzavírat, nemohl dovolatel svým jednáním způsobit ani její neplatnost“; e) odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že účinným způsobem uplatnění námitky relativní neplatnosti právního jednání je pouze podání žaloby u soudu; f) soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda ponechání stavebního materiálu na staveništi představuje zásah do vlastnického práva žalobce ve smyslu § 1042 o. z.; g) soudy nižších stupňů „nesprávně interpretovaly povinnosti zhotovitele po ukončení smlouvy o dílo“; h) soudy nižších stupňů nezohlednily, že žalobce nemohl nakládat s materiálem, jež žalovaná ponechala na stavbě s vědomím, že tím „znemožňuje řádné pokračování stavby“; i) je nesprávný závěr soudů nižších stupňů o absenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou (ponechání stavebního materiálu na stavbě) a vznikem škody (v důsledku nárůstu cen stavebních prací); j) soud prvního stupně zatížil řízení vadou opomenutých důkazů; k) závěr soudů nižších stupňů, že na rozdíl cen stavebních prací a materiálů během několika let od roku 2017 měly vliv další faktory, je nepřezkoumatelný; l) odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalobcem uplatněného nároku. 6. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce, uvedla, že žalobce uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť svými námitkami brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že soudy nižších stupňů pochybily při řešení otázky (ne)platnosti dohody o ukončení smlouvy o dílo uzavřené v jiné než ujednané formě [viz bod 5 písm. a) odůvodnění shora], neboť uvedenou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 13. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výhradu formy, ať již nezbytné pro uzavření původní smlouvy nebo nezbytné pro její změnu, je možno později opustit. Strany se totiž nemohou do budoucna omezit v tom smyslu, že by si úplně znemožnily dohodnout se jinak. Jejich aktuálně projevená vůle má vždy přednost před vůlí projevenou dříve a platí to i ohledně požadavku formy. Dohodou o opuštění dříve vyhrazené formy je tedy možno se z výhrady vyvázat, a to i v jiné formě. Vyžaduje se však, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Může nepochybně jít o součást stejného aktu ve skutkovém smyslu, právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sj