23 Cdo 1734/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1734/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2010 Spisová značka:23 Cdo 1734/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1734.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1734/2008ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce Kámen a písek, spol. s r. o., se sídlem v Českém Krumlově, Linecká 277, IČ 42396158, zastoupeného JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem Dukelská 64, 370 01 České Budějovice, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, PSČ 110 00, IČ 00006947, zastoupené JUDr. Antonínem Navrátilem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, 110 00 Praha 1, o určení platnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 18/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 1 Cmo 55/2007-75, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 360,- Kč vč. DPH, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. prosince 2005, č. j. 28 Cm 18/2005-49, rozhodl, že se určuje, že dodatek číslo 1 ke kupní smlouvě číslo 206/92 ze dne 10. 8. 1992, uzavřený mezi žalobcem a původním žalovaným (Fond národního majetku České republiky) dne 9. 5. 1996, je platně uzavřen (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 13.229,80 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným Fondem národního majetku České republiky (dále též „FNM“) jako prodávajícím byla dne 10. 8. 1992 uzavřena smlouva o prodeji podniku č. 206/92, jejímž předmětem byl majetek státního podniku Kamenolomy Český Krumlov. V článku V. bod 7. smlouvy bylo dohodnuto, že prodávající se zavazuje uhradit kupujícímu po ukončení ekologických investičních opatření, vyplývajících ze schváleného privatizačního projektu, které realizuje nejdéle do pěti let ode dne účinnosti této smlouvy, skutečné náklady spojené s realizací těchto opatření, nejvýše však částku 12.462.000,- Kč. Toto smluvní ustanovení bylo nahrazeno článkem II. dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 9. 5. 1996, znějícím „Po ukončení rekultivačních prací uhradí Fond národního majetku České republiky kupujícímu takové skutečné, účelně vynaložené náklady na rekultivační práce, které se vztahují k odstranění důsledků činností, prováděných státním podnikem Kamenolomy Český Krumlov a jeho právními předchůdci před převodem vlastnického práva k převáděnému majetku na prodávajícího. Účelnost vynaložených nákladů musí být potvrzena věcně a místně příslušným orgánem státního báňského dozoru“. Soud konstatoval, že co se rozumí sanací včetně rekultivace, vymezuje ustanovení § 31 horního zákona č. 44/1988 Sb. Naproti tomu usnesení vlády ČR č. 103 ze dne 17. 3. 1993 (č. 123) v příloze, která je označena „Zásady řešení ekologických závazků při privatizaci“ určuje, co se rozumí ekologickou závadou a usnesení vlády ČR č. 455 ze dne 24. 6. 1992 v čl. I. definuje, co jsou ekologické závazky, a to způsobem odlišným od horního zákona, když rekultivace pozemků mezi ekologické závady a závazky v cit. usneseních zahrnuta není. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že usnesení vlády o řešení ekologických škod při privatizaci se na předmětný dodatek č. 1, uzavřený mezi účastníky dne 9. 5. 1996 ke kupní smlouvě č. 206/92 nevztahují a tedy nemohou být důvodem pro neplatnost tohoto dodatku. Jestliže dodatek č. 1 není v rozporu s obecně závaznými předpisy včetně zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (též tzv. „zákon o velké privatizaci“) a obchodního zákoníku, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, k odvolání žalované, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok I.) a dále uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud především dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení platnosti dodatku č. 1, neboť v řízení prokázal existenci plánů na rekultivaci těžebního místa a je potřeba postavit najisto, zda může či nemůže požadovat finanční prostředky zakotvené v dodatku č. 1 právním předchůdcem žalované. Při řešení otázky určitosti dodatku odvolací soud konstatoval, že dodatek neřeší hranici mezi náklady vynaloženými na rekultivační práce, kterými se mají odstraňovat důsledky činností, prováděných původně státním podnikem a náklady na činnost prováděnou žalobcem. Rovněž rozsah těchto prací a termín jejich provádění, který byl v původním znění čl. V. bodu 7. smlouvy omezen částkou 12.462.000,- Kč a obdobím pěti let, nebyly v dodatku č. 1 nijak vymezeny. Odvolací soud tedy přisvědčil námitce žalované, že dodatek č. 1 je neurčitý a tudíž podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný, a proto napadený rozsudek změnil tak, že se určovací žaloba zamítá. Dovoláním ze dne 25. 2. 2008 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a konečně, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítá, že po celou dobu řízení před soudem prvního stupně dokazování směřovalo k prokázání naléhavého právního zájmu a žalovaná nevytýkala neurčitost dodatku č. 1. Teprve v závěru odvolacího řízení žalovaná uvedenou námitku uplatnila. Odvolací soud při vyslovení závěru o neurčitosti nevzal v úvahu „horní“ předpisy, jmenovitě § 32, § 32a ad. zákona č. 44/1988 Sb. ve spojení s § 7 an. včetně příloh k vyhl. č. 104/1988 Sb. a ustanovení § 10 an. zákona č. 61/1988 Sb. ve spojení s cit. vyhláškou, a nevzal dostatečně v úvahu ani nové znění čl. V. bodu 7. v dodatku č. 1. Jinak by musel odvolací soud dospět k závěru, že v předmětném dodatku je jednoznačně definován rozsah prací, na který mají být poskytnuty finanční prostředky, jako rekultivační práce, jež se vztahují k odstranění důsledků činností prováděných státním podnikem Kamenolomy Český Krumlov a jeho právními předchůdci před převodem vlastnického práva; jednoznačně byla určena i výše finančních prostředků jako skutečné, účelně vynaložené náklady na rekultivační práce, jednoznačně byla určena též lhůta k poskytnutí plnění (po ukončení rekultivačních prací) a naplnění všech těchto skutečností bylo vázáno na potvrzení státního báňského dozoru. Poněvadž žalovaná nemohla předvídat, jakým směrem se budou ubírat úvahy či názory odvolacího soudu, neměla možnost navrhnout důkazy, např. předložením dokumentace, znaleckých posudků nebo výslechem pracovníků státního báňského dozoru apod. Závěr odvolacího soudu je podle dovolatele ukvapený a nesprávný. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ze dne 12. 6. 2008 má napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konečně, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatel nikterak nespecifikoval. Pokud měl na mysli nedostatky v provedení dokazování, jak by mohlo z textu dovolání vyplývat, dovolatel nekonkretizoval, v čem taková případná vada řízení spočívá a které procesní ustanovení bylo konkrétně porušeno. Do