23 Cdo 1790/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1790/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 10. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1790/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1790.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 261 odst. 1 obch. zák. § 14 odst. 1 písm. a) ZKV § 14a odst. 1 písm. a) ZKV Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1790/2022-713 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhoda a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B., se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, správce konkursní podstaty úpadce GASTEX, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43002960, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému I. B., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 740 775 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 67/2017-686, t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 67/2017-686, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V posuzované věci se správce konkursní podstaty úpadce GASTEX, spol. s r. o., domáhal po žalovaném [původně žalovaném 1)] vydání bezdůvodného obohacení v podobě výnosů inkasovaných v období od 1. 12. 2006 do 30. 9. 2007 od K. H. a v období od 1. 10. 2007 do 30. 11. 2009 od společnosti ALDAS PLUS, s. r. o., za nájem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), náležejících do konkursní podstaty úpadce. 2. Poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 19 Cm 78/2010-596, v pořadí druhým v této věci, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 740 775 Kč (výrok pod bodem I), co do částky 211 181 Kč žalobu vůči žalovanému zamítl (výrok pod bodem II), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 38 300 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III, V a VI), a co Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 67/2017-635, toto rozhodnutí změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 740 775 Kč, a ve výroku pod bodem IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 8 568 Kč, a ve výrocích pod body II, IV a V rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 23 Cdo 3877/2019-671, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Následně odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím znovu rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Cm 78/2010-596 změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 740 775 Kč, a ve výroku pod bodem IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 8 568 Kč, a ve výrocích pod body III a IV rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný v období od 1. 12. 2006 do 31. 5. 2009 od dvou nájemců inkasoval nájemné ve výši 42 500 Kč měsíčně (bez DPH) přesto, že pronajaté nemovitosti byly již od 31. 5. 2005 sepsány do konkursní podstaty úpadce. Podle výsledku pravomocně skončeného řízení o excindační žalobě, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 112/2005, úpadce nikdy nepozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, proto byly shledány neplatnými jak kupní smlouvy o nabytí nemovitostí žalovaným a původně druhým žalovaným M. V. od úpadce, tak i smlouvy o jejich následném prodeji D. Š., a stejně tak byly shledány neplatnými i následně uzavřené nájemní smlouvy mezi žalovaným a původně druhým žalovaným jako pronajímateli a K. H. jako nájemcem ze dne 1. 12. 2006 a mezi týmiž pronajímateli a společností ALDAS PLUS, s. r. o., ze dne 1. 10. 2007. Žalovaný inkasoval od 1. 12. 2006 do 30. 9. 2007, tj. za 10 měsíců, po 42 500 Kč celkem 425 000 Kč, od 1. 10. 2007 do 31. 7. 2008, tj. za dalších 10 měsíců, po 42 500 Kč rovněž celkem 425 000 Kč, a za nepravidelné platby v období od 1. 8. 2008 do 31. 5. 2009 celkem 107 395 Kč. Inkasované nájemné žalobci nevydal. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na základě těchto zjištění vzhledem k celkové výši původně uplatněného nároku 1 530 000 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 361 424 Kč snížené na 1 168 576 Kč, a vzhledem k již dříve pravomocně přiznané částce 216 620 Kč, rozsudkem ze dne 22. 5. 2017 žalobu co do částky 211 181 Kč zamítl a co do částky 740 775 Kč jí vyhověl. 5. V otázce pasivní legitimace žalovaného odvolací soud konstatoval, že je vázán závazným právním názorem vysloveným Nevyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3877/2019, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí a v němž dovolací soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu uzavřel, že pasivně legitimován je domnělý pronajímatel, nikoliv přímo faktický uživatel nemovitosti; obohacuje se subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Pro rozhodnutí o věci je významné, že žalovaný konal to, co byl po soupisu nemovitostí do konkursní podstaty podle § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“), oprávněn činit pouze správce konkursní podstaty (dále též jen „správce“), totiž s věcí disponoval (pronajímal ji třetím osobám) a požíval její plody a užitky (inkasoval nájemné). Odvolací soud se proto v otázce věcné legitimace ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že jestli žalovaný přijímal platby nájemného poté, co byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty, aniž k tomu dal správce souhlas, bezdůvodně se obohatil podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), protože mu bylo plněno bez právního důvodu, a je proto podle § 456 obč. zák. povinen obohacení vydat správci, na jehož úkor, respektive na úkor majetkové podstaty jím spravované, obohacení získal. 6. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku promlčení. Odvolací soud argumentoval, že předmětem sporu je vztah mezi správcem jako osobou oprávněnou disponovat majetkem patřícím do konkursní podstaty a žalovaným, který tento majetek bez právního důvodu užíval, přičemž vztah mezi účastníky – bez ohledu na charakter vztahů účastníků ke třetím osobám – má nejblíže k ochraně absolutního práva, vážícího se k majetkové podstatě a k dispozičním právům k ní. Ochrana vlastníka proti tomu, kdo zasahuje do jeho vlastnického práva, včetně práva na užitky a plody předmětu vlastnictví (§ 123, § 126 obč. zák.), rozhodně není vztahem, který předpokládá § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“); měl-li by být vztah mezi účastníky podřízen obchodnímu zákoníku, muselo by být při jeho vzniku a s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se tento (a nikoliv jiný) vztah odehrává mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti. Odvolací soud vyjádřil s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, názor, že v daném vztahu, v němž správce konkursní podstaty jako subjekt jmenovaný soudem a pod dohledem soudu vymáhá pro konkursní podstatu pohledávku plynoucí z jeho oprávnění disponovat s majetkem konkursní podstaty, jedná správce jako specifický orgán veřejné moci, není v postavení podnikatele, jak je chápáno ustanovením § 2 odst. 2 obch. zák., a jeho činnost není podnikáním ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. Námitka promlčení měla být proto posouzena podle § 107 obč. zák., podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději však za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. 7. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaný inkasuje pravidelné měsíční platby nájemného ve výši 42 500 Kč, z dopisu žalovaného ze dne 12. 12. 2006, který se dostal do jeho dispozice dne 14. 12. 2006. Usoudil, že byla-li žaloba podána dne 1. 6. 2010, je podle § 100 odst. 1 obč. zák. promlčeno (neboť nebylo vykonáno v zákonem stanovené době) právo na vydání nájemného inkasovaného v době před 1. 6. 2008, tj. nájemné za d