23 Cdo 186/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 186/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2025 Spisová značka:23 Cdo 186/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.186.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 556 o. z. § 557 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 186/2025-440 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Velká Hleďsebe, se sídlem ve Velké Hleďsebi, Plzeňská 32, identifikační číslo osoby 00572756, zastoupené JUDr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalované STRABAG a.s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, o určení povinnosti bezplatně odstranit vady díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 110/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2024, č. j. 36 Co 168/2024-411, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala odstranění vad díla, které žalovaná provedla na základě smlouvy o dílo č. 841/VGGS/43/14 uzavřené dne 12. 6. 2014. Tvrdila, že žalovaná při realizaci stavby chodníků nedodržela ve smlouvě a v příslušné technické dokumentaci stanovenou tloušťku podkladové vrstvy ze štěrkodrtě, a nadto použila nevhodný materiál. Dílo tak podle žalobkyně obsahovalo skrytou vadu, o níž musela žalovaná vědět již při jeho předání a kterou přes včasné oznámení dosud neodstranila. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 7 C 110/2021-364, uložil žalované povinnost bezplatně opravit do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku vadu díla „Příprava podkladů pro následnou realizaci úprav veřejných prostranství obce Velká Hleďsebe – 1. část – Etapa 1b“ zhotoveného na základě smlouvy o dílo č. 841/VGGS/43/14, spočívající v nedodržení položky č. 564861111 „podklad ze štěrkodrtě ŠD tl. 200 mm – chodníky“ při realizaci SO 111 - Chodníky a parkovací stání (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. V jeho rámci zejména namítla, že odvolací soud při výkladu smlouvy nerespektoval požadavky vyplývající z § 556 a § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, neboť neprovedl dostatečný výklad právního jednání týkajícího se smluvního vymezení kvality díla. Žalovaná je přesvědčena, že odkazy na české technické normy obsažené v projektové dokumentaci byly mezi účastníky výslovně sjednány jako závazná součást smlouvy, a to ve spojení s požadavkem žalobkyně na konkrétní tloušťku podkladové vrstvy. Podle jejího názoru měly soudy nižších stupňů při výkladu smluvního ujednání přihlédnout k těmto normám a neměly přisuzovat rozhodující význam výlučně požadavku žalobkyně na tloušťku podkladové vrstvy. Domnívá se, že pokud při provádění díla postupovala v souladu s uvedenými českými státními normami stanovenými v zadání, jednala v mezích smlouvy, a dílo tedy bylo řádně a bezvadně předáno. 5. Žalovaná dále namítla, že soudy nižších stupňů nezkoumaly skutečný úmysl smluvních stran ani praxi mezi účastníky při plnění smlouvy, a zároveň ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, proč k vůli účastníků nepřihlédly. Současně namítla porušení svého práva na spravedlivý proces. 6. Konečně žalovaná namítla, že odvolací soud při výkladu nejasných ustanovení smlouvy opomenul zohlednit interpretační pravidlo contra proferentem zakotvené v § 557 o. z., podle něhož mají být nejasná smluvní ujednání vykládána v neprospěch strany, která je formulovala. 7. Žalovaná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, a současně jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalované není přípustné. Zdůraznila, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování plně respektovaly relevantní judikaturu dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl, a zároveň jí přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami, v nichž žalovaná zpochybňuje výklad smlouvy provedený soudy nižších stupňů. Namítá, že nesprávně posoudily význam odkazu na české technické normy uvedené v projektové dokumentaci, které měly být ve spojení s požadavkem na tloušťku podkladové vrstvy závaznou součástí smlouvy. Podle žalované měly soudy nižších stupňů k těmto normám při výkladu přihlédnout, nikoli přisuzovat rozhodující význam pouze požadavku na tloušťku vrstvy. Zároveň vytýká, že nebyl zohledněn skutečný úmysl smluvních stran ani praxe při plnění smlouvy. 14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024). 15. Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021, ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, a ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/