23 Cdo 200/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 200/2024-292 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KJ MACHINERY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 26874326, zastoupené Mgr. Danou Richterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Střední 388/4, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení 843 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 52/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2023, č. j. 15 Co 198/2022-254, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 843 399 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jako postupitelka uzavřela dne 30. 5. 2016 s žalovaným jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly pohledávky žalobkyně ve výši 843 399 Kč za společností Hotel Duo a.s. (dále jen „dlužník“), a v níž se žalovaný zavázal za postoupení pohledávek uhradit úplatu ve výši 843 399 Kč. Svou povinnost však ani zčásti nesplnil. 2. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 19 C 52/2020-157 (druhým v pořadí), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 843 399 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 212 563,46 Kč (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu o zaplacení 843 399 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 143 755 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 107 692 Kč (výrok III). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech výroků) včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně je změnil tak, že žalobě vyhoví. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. 5. Žalobkyně konkrétně tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od: a) nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), nebo od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), nerespektováním zásady právní jistoty a legitimního očekávání (dále jen „první otázka“). Namítala, že u téhož soudu prvního stupně byl pod sp. zn. 19 C 232/2016 veden spor mezi jednatelem a společníkem žalobkyně v jedné osobě a týmž žalovaným o nezaplacení ceny za postoupení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2016 totožného znění jako v nyní řešené věci (krom výše postupované pohledávky a způsobu úhrady odměny), přičemž žalobě bylo pravomocně vyhověno. Uvedla, že podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), důvodně očekávala, že nyní posuzovaná věc bude rozhodnuta obdobně jako tento jiný právní případ, jenž již byl rozhodnut a jenž se s nyní posuzovanou věcí shoduje v podstatných znacích. Odvolacímu soud též vytýkala, že neodůvodnil své odlišné rozhodnutí v obdobné věci a v postupu odvolacího soudu spatřovala porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. b) nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 129/21, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, tím, že při posouzení určitosti smlouvy o postoupení pohledávek postupoval nepřípustným a formalistickým výkladem a neaplikoval subjektivní měřítko účastníků, nepřihlédl k vůli a následnému chování smluvních stran, ani ke smyslu a účelu smlouvy (dále jen „druhá otázka“). Odvolací soud podle ní pominul, kdo postupní smlouvu uzavíral (že jednatel a společník žalobkyně byl současně finančním ředitelem dlužníka, žalovaný byl jediným akcionářem a ředitelem dlužníka a oba byli dlouholetí přátelé a blízcí spolupracovníci), za jakých okolností byla smlouva uzavřena (že byla jednoznačná vůle dlužníka, žalobkyně i žalovaného na vypořádání pohledávek při odchodu jednatele a společníka žalobkyně z pracovního poměru u dlužníka) a jak se strany chovaly před i po uzavření smlouvy (že námitku neplatnosti žalovaný nikdy před zahájením soudního sporu neuplatnil, a to ani v reakci na předžalobní výzvu žalobkyně). Odvolacímu soudu též vytýkala, že nerespektoval § 574 o. z., a odkazovala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, o specificích výkladu smlouvy. Podle žalobkyně odvolací soud také vytrhl z kontextu a vyložil jinak výpověď žalovaného, kterou učinil při jednání soudu v jiné věci, a výpověď jednatele žalobkyně. Poukázala též na to, že v řízení vedeném dříve u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 C 116/2016 (v něm vůči žalovanému uplatňovala totožnou pohledávku jako v nyní posuzované věci, avšak řízení bylo zastaveno a poté žalobkyně zahájila řízení v nyní posuzované věci – poznámka Nejvyššího soudu) specifikovala v tabulce (uvedené též v dovolání), na které z plateb poskytnutých dlužníku (pohledávek žalobkyně) bylo dlužníkem hrazeno a jaké zbylé neuhrazené pohledávky (jejich části) v celkové výši 843 399 Kč tak byly zahrnuty do postoupení. Na této specifikaci setrvala i v tomto řízení, neboť podle ní korespondovala s předloženými důkazy (zejména účetními výkazy). c) od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, tím, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Tvrdila, že odvolací soud porušil dvojinstančnost řízení a zasáhl do práva na spravedlivý proces (dále jen „třetí otázka“). 6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům, tj. proti výrokům II a III napadeného rozhodnutí, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť je žalobkyně zjevně napadá jen jako výroky akcesorické. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od výše citovaných judikaturních závěrů neodchýlil. 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. § 13 o. z.). Současně však zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v § 153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace totiž může být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civil