23 Cdo 2035/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2035/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2035/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2035.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 289/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2035/2025-63 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, identifikační číslo osoby 29050821, zastoupené Mgr. Vladimírem Foldynou, advokátem se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, proti žalovanému Mgr. Janu Kramperovi, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Jungmannova 26/15, identifikační číslo osoby 73628760, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Faltusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové město, Jungmannova 26/15, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 267/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 35 Co 118/2025-41, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 428 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, která dle jejích tvrzení měla představovat smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o trvalé advokátní spolupráci uzavřené stranami dne 21. 6. 2019. Podle žalobkyně žalovaný porušil svou smluvní povinnost, jestliže po skončení spolupráce s žalobkyní „protiprávně přetáhl“ šest jejích v žalobě jmenovaných zaměstnanců (pět advokátů a jednoho advokátního koncipienta), přičemž podle smluvního ujednání výše smluvní pokuty odpovídá výši odměn či mzdy vyplacené v období dvanácti měsíců osobě, vůči které jednání žalovaného směřovalo, vždy však minimálně 1 000 000 Kč. Žalobkyně tak měla za to, že má právo na smluvní pokutu ve výši 7 407 964,65 Kč. Žalobou přitom uplatnila smluvní pokutu pouze v její minimální výši 1 000 000 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně považoval žalobu za vadnou, neboť žalobní tvrzení (o výši smluvní pokuty, na kterou žalobkyni vzniklo právo) byla v rozporu se žalobním petitem, a vyzval proto žalobkyni usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 14 C 267/2024-19, k odstranění vad žaloby. Žalobkyně výzvě soudu nevyhověla, neboť neměla za to, že by žaloba byla nejasná, neurčitá či trpěla vadami. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 3. 1. 2025, č. j. 14 C 267/2024-25, žalobu ze dne 11. 9. 2024 odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok III). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 4. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítla nesprávnost právního posouzení soudů nižších stupňů. Ta podle jejího názoru spočívala především v tom, že žalobkyně vůči žalovanému uplatnila pouze jediný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč, ačkoliv jí podle smluvního ujednání v důsledku porušení žalovaným vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 7 407 964,65 Kč. Žalobkyně v dané souvislosti uvedla, že nárok na smluvní pokutu nevzniká již porušením utvrzené povinnosti, nýbrž (jak podle žalobkyně plyne z ustanovení § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) až uplatněním smluvní pokuty vůči dlužníkovi. 5. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak žalobkyně uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož na projednávanou věc nesprávně aplikoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020, a to konkrétně 1) odmítl-li její žalobu, ačkoliv nevykazovala žádné vady, které by bránily jejímu projednání, a 2) kladl-li výzvou na odstranění vad na žalobkyni požadavky, které mohly být relevantní z hlediska hmotněprávního posouzení jejího nároku, nikoliv však z hlediska posouzení žaloby po procesněprávní stránce (posouzení „nezaměnitelnosti žaloby po stránce skutkové“). 6. Žalobkyně dále měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to 3) zda nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniká jako vymahatelné právo již porušením utvrzené povinnosti, nebo až jejím uplatněním vůči dlužníkovi, 4) zda musí věřitel uplatnit právo na smluvní pokutu v plné výši a 5) zda v případě, kdy v bezprostřední časové a příčinné souvislosti dojde k několika porušením smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, může věřitel požadovat jedinou smluvní pokutu za takové jednání či zda musí uplatnit smluvní pokutu za každé jednotlivé porušení smluvní povinnosti. 7. V neposlední řadě pak žalobkyně uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil následující otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a sice 6) zda v případě uplatnění jediného nároku žalobou může odvolací soud dospět k závěru, že se žalobkyně domáhá několika samostatných nároků, 7) zda je žalobce povinen na výzvu soudu podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, upravovat žalobní tvrzení podle požadavků soudu, jsou-li tyto v rozporu se skutečností, 8) zda v případě uplatnění jediného nároku na smluvní pokutu má soud postupovat, jako by žalobou bylo uplatněno více smluvních pokut, a 9) zda při posuzování projednatelnosti žaloby může soud provádět výklad smluvních ujednání, ze kterých je žalobní nárok dovozován. V souvislosti s posledně zmíněnou otázkou měla navíc žalobkyně za to, že soudy nižších stupňů zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. 8. Jelikož odvolací soud posoudil shora uvedené otázky nesprávně, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně na č. l. 25 spisu se mění ve výroku I tak, že se žaloba neodmítá. 9. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání upozornil, že žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, nýbrž pouze usiluje o zvrácení závěru odvolacího soudu o tom, že svou žalobou uplatnila šest nároků na smluvní pokutu, aniž by u jednotlivých nároků uvedla, v jaké výši je uplatňuje. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a aby přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Žalobkyně v dovolání předně namítá (a formuluje v dané souvislosti otázku shora uvedenou pod č. 1), že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neboť žaloba splňovala všechny zákonem vyžadované náležitosti, bylo z ní zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, neexistoval žádný rozpor mezi žalobními tvrzeními a petitem, a proto žaloba nebyla vadná. 15. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně uvedl, že jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků)