23 Cdo 2408/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2408/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2011 Spisová značka:23 Cdo 2408/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2408.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Veřejné zakázky Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 268 obch. zák. § 89 předpisu č. 40/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2408/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Dřevařská a lesnická společnost, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 62740407, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze-Novém Městě, Jungmannova 24, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 133 202 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 27/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 332/2009-659, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. srpna 2009, č. j. 33 Cm 27/2007-562, zamítl žalobu na zaplacení částky 133 202 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby vyhlášené pro každé kalendářní pololetí ČNB zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 7. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 6 Cmo 315/2008-450. Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit svým postupem při výběrových řízeních na uzavření rámcových smluv na dodání komplexních lesnických činností, jichž se žalobkyně účastnila a nebyla žalovaným vybrána, neboť žalovaný měl postupovat v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný vyhlásil výběrové řízení, do nějž se žalobkyně přihlásila s devíti nabídkami a byla v něm neúspěšná, když byla vyřazena pro nepřiměřeně nízkou nabídnutou cenu. Z výsledku řízení ve věci sp. zn. 33 Cm 60/2007 soud zjistil, že se v něm jiný žalobce jako vítěz téhož výběrového řízení domáhal náhrady škody z důvodu, že podle sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) jsou smlouvy pro porušení zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, neplatné. Ve zmíněném řízení odvolací soud shledal, že uzavřené smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Vycházel přitom z rozhodnutí ÚOHS, tedy z toho, že žalovaný – zadavatel – nesplnil povinnost dle § 10 citovaného zákona a dopustil se nedovoleného jednání dle § 90 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb. Odvolací soud se ve zmíněném řízení zabýval tím, zda mohlo dojít ke vzniku škody v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného podle zákona č. 40/2004 Sb., a poukázal na to, že ÚOHS ve svých rozhodnutích a stanoviscích z 7. 2. 2005, 21. 7. 2005 a 2. 8. 2005 opakovaně konstatoval, že žalovaný není veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona č. 40/2004 Sb. Žalovaný na základě toho vyhlásil výběrová řízení, aniž podle zákona o veřejných zakázkách postupoval. Po uzavření smluv došlo na straně ÚOHS k diametrálnímu obratu v rozhodování a k závěru, že na žalovaného je nutno pohlížet jako na veřejného zadavatele ve smyslu citovaného zákona. Žalovaný nemohl změnu stanoviska ÚOHS předpokládat a okolnosti, pro něž žalovaný uzavřel smlouvy v rozporu se zákonem, byly z valné většiny mimo vliv žalovaného. Odvolací soud proto uzavřel, že se žalovaný své případné odpovědnosti za škodu zprostil, neboť ji nezavinil. Z uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud soudy nedovodily odpovědnost žalovaného za škodu v případě, kdy z téhož výběrového řízení k uzavření smluv, jež byly posléze shledány absolutně neplatnými, nelze ji tím spíše nalézt v případě, kdy výběrové řízení skončilo pro uchazeče neúspěchem. Vyloučena je i odpovědnost žalovaného za porušení podmínek výběrového řízení pro vyřazení většiny nabídek žalobkyně pro údajné nepřiměřeně nízké nabídkové ceny a odpovědnost pramenící z neplatnosti právního úkonu při možnosti, že by smlouvy uzavřené z výběrového řízení byly shledány neplatnými s odkazem na § 268 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně by dosáhla jen uzavření absolutně neplatných smluv. Z event. porušení povinností podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, je přitom žalovaný liberován, vyloučena je i jeho odpovědnost za porušení ustanovení upravujících obchodní veřejnou soutěž (§ 281 obch. zák.) pro případ, že by žalovaný nebyl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách (porušení povinností žalovaného nelze konstruovat ani „hypoteticky“). K tvrzením žalobkyně o nekalosoutěžním jednání žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že v hospodářské soutěži se v rámci výběrového řízení utkali jednotliví uchazeči – přihlašovatelé a nikoli žalovaný se žalobkyní event. žalovaný s jinými, ať již úspěšnými či neúspěšnými uchazeči, a není tedy naplněna jedna z nutných podmínek tzv. generální klausule (§ 44 obch. zák.). Ohledně rozporu jednání žalovaného s § 11 zákona č. 143/2001 Sb. má soud z vlastní činnosti za zjištěné, že žalovaný má dominantní postavení, žalobkyně však nikdy nebyla účastna žádného řízení týkajícího se zneužití dominantního postavení žalovaného a navíc dle potvrzení ÚOHS ze dne 19. 7. 2007, které žalovaný předložil k důkazu, žádné takové řízení proti žalovanému zahájeno nebylo. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 332/2009-659, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, které učinil v řízení soud prvního stupně, a dospěl i ke shodnému právnímu závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu nejsou dány. V projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti. V případě, že by žalovaný vybral nabídky žalobkyně jako vítězné a uzavřel s ní předmětné smlouvy, dosáhla by žalobkyně pouze uzavření neplatných smluv, jejichž obsah by nemohl být realizován, jak tomu bylo ve sporu, na který odkazoval soud prvního stupně. Pokud by žalovaný postupoval v souladu se zákonem č. 40/2004 Sb., neznamená to, že by pak žalobkyně zvítězila i v takovém výběrovém řízení a žalovaný by s ní předmětné smlouvy uzavřel. Proto ani v takovém případě neshledal odvolací soud příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti. Stejně tak podle odvolacího soudu nutno hodnotit i žalobkyní tvrzené skutečnosti, že se žalovaný dopustil nekalosoutěžního jednání, zneužil dominantní postavení, porušil § 281 obch. zák., porušil ustanovení zákona o veřejných zakázkách, porušil podmínky výběrového řízení apod. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud řešil otázku vymezení hmotněprávního předpisu rozhodného pro posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávními úkony vůči účastníkům výběrového řízení v rozporu s hmotným právem, jelikož zcela ignoroval relevantní ustanovení obchodního zákoníku a zákona o veřejných zakázkách. Otázka, který právní předpis použitelný pro posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou jednáním rozporným se zákonem o veřejných zakázkách, resp. se zákonem o ochraně hospodářské soutěže, je významná nejen pro posouzení nároku žalobkyně, ale i pro posouzení nároků na náhradu takto způsobené škody obecně. Žalobkyně uplatnila v řízení nárok na náhradu škody způsobené tím, že žalovaný vůči ní v rámci výběrového řízení činil úkony v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, ačkoli byl v postavení zadavatele veřejných zakázek podle zákona č. 40/2004 Sb. Žalovaný postupoval v