23 Cdo 2455/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2455/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2014 Spisová značka:23 Cdo 2455/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2455.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c)) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2455/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, proti žalované ASKOL, a.s., se sídlem v Praze 10, Gutova 17, IČO 00409804, o zaplacení částky 3 387 381,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 321/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 Cmo 238/2009-321, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 4 Cm 321/1999-263, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2010, č. j. 4 Cm 321/1999-333, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 385 749,60 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 29. dubna 1993 byla mezi pronajímatelem České dráhy, státní organizace (právní předchůdce žalobkyně) a žalovanou jakožto nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance Liberec, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor a volných ploch podle přílohy č. 1, silničních vozidel podle přílohy č. 2, tzv. ZP a DKP ve vybavení MEO podle přílohy č. 3 a termitového vozíku podle přílohy č. 4, s účinností od 1. června 1993. Předmět nájmu a nájemné byly specifikovány v přílohách uvedené smlouvy. Náklady na opravy a technické prohlídky měl hradit nájemce. Smlouva byla sjednána na dobu 10 let, do 31. května 2003. V článku III.3 smlouvy bylo ujednáno, že obě strany mají právo jednou ročně přehodnotit výši nájmu v souvislosti se změnou daňových předpisů a inflačním, případně revalvačním vývojem. Nesouhlas s navrženou změnou byl důvodem k výpovědi podle článku IV.5. Výpovědní doba běžela ode dne následujícího od doručení písemné výpovědi a trvala 12 měsíců. Žalobkyně (její právní předchůdce) tuto smlouvu vypověděla dopisem ze dne 9. června 1995, jako konec výpovědní doby uvedla 30. června 1996. Za nájem nebytových prostor a volných ploch bylo sjednáno roční nájemné ve výši 302 580 Kč, za používání příjezdové komunikace 480 Kč, za nájem 6 silničních vozidel popsaných v příloze celkem 567 297 Kč, za nájem ZP a DKP celkem 144 776 Kč. Výše nájemného jednotlivých věcí byla popsána v přílohách smlouvy. Dne 30. června 1993 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu svařovacího vozíku traťové distance Liberec, a to za stejných podmínek jako ve smlouvě z 29. dubna 1993 s tím, že doba nájmu byla do 30. června 2003 a roční nájemné činilo 5 076 Kč bez DPH. Dále by dojednán nájem elektrocentrály, roční nájemné činilo 3 516 Kč. Soud dále zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. května 1993 „smlouvu o uzavírání budoucích smluv“, která je označena jako příloha č. 5 smlouvy o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance Liberec. Pronajímatel – České dráhy, s.o., se zavázal objednávat a nájemce se zavázal dodávat pronajímateli výkony a činnosti uvedené v této smlouvě. Na schůzce dne 28. dubna 1995 navrhl právní předchůdce žalobkyně uzavření nových smluv a úpravu nájemného a zrušení závazku pronajímatele objednávat u nájemce určené výkony. K těmto návrhům žalovaná zaujala negativní stanovisko. Právní předchůdce žalobkyně dopisem ze dne 9. června 1995 vypověděl smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. dubna 1993 včetně jejích příloh 1 – 5 v souladu s ustanovením článku 3, odst. 3 smlouvy, a to ke dni 30. června 1996. Dopisem ze dne 6. března 1996 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovanou k vyklizení pronajatých prostor a k předání pronajatých pozemků, nebytových prostor, strojů a zařízení podle nájemních smluv, neboť nájem končí 30. června 1996. Žádal o předání nemovitých a movitých věcí nejpozději do sedmi dnů od skončení nájmu. Po ukončení nájmu účtoval právní předchůdce žalobkyně žalované poplatek za užívání movitých a nemovitých věcí, který výší odpovídal předchozímu nájemnému. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy jednak na nájem věcí movitých, jednak na nájem věcí nemovitých. Vztah účastníků se ohledně nemovitostí řídil zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „ZNPNP“), zatímco ohledně věcí movitých ustanoveními § 666 a násl. a § 721 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Podle závěru soudu prvního stupně bylo úmyslem stran provázat nájem věcí movitých s nájmem věcí nemovitých, neboť ujednání o nájmu mělo sloužit k realizaci prací prováděných žalovanou pro právního předchůdce žalobkyně. Cena nájmu byla sjednána jasně a srozumitelně, a to jak pokud se týká věcí movitých, tak i nemovitých. Smlouva o nájmu mechanizačního okrsku ze dne 29. dubna 1993 obsahuje ustanovení o oprávnění každoročně přehodnotit výši nájmu. Při jednání účastníků dne 28. dubna 1995 uplatnil právní předchůdce žalobkyně toto své oprávnění, když navrhl žalované uzavření nových smluv, v nichž mělo jít o úpravu sazeb nájemného, a to jak za nebytové prostory a plochy, tak i za stroje a zařízení. Protože změnu nájmu žalovaná neakceptovala, vypověděl právní předchůdce žalobkyně v souladu s článkem III.3 dopisem z 9. června 1995 smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku. Tato výpověď byla v souladu i s požadavky § 9 odst. 2 a 3 ZNPNP, přitom výpovědní důvod se týká též smlouvy o nájmu svařovacího vozíku. Výpověď je tedy platná. Pokud jde o nájem věcí movitých, tento byl úzce vázán na smlouvu o nájmu nemovitosti, když ujednání o tomto je výslovně pojato jako součást či dodatek smlouvy o nájmu nemovitosti. Jestliže tedy žalobkyně vypověděla výpovědí ze dne 9. června 1995 také nájem silničních vozidel, ZP a DKP, svařovacího vozíku, učinila tak právem. Ostatně ve smlouvě o nájmu svařovacího vozíku je ujednána výpověď za stejných podmínek. Žalovaná neplatila za zažalované období od okamžiku, kdy zjistila, že jí dala žalobkyně výpověď, nájemné a po ukončení smluv neplatila ani tzv. poplatek za užívání těchto předmětů. Žalované přitom tzv. poplatek za užívání náleží, neboť žalovaná držela věci movité a užívala nemovitosti i po skončení nájmu. Žalobkyně přitom žalovanou včas vyzvala, aby nemovitosti vyklidila a vyklizené nemovitosti a věci movité předala žalobkyni. Žalovaná tedy i po skončení nájmu držela věci, které jsou vlastnictvím žalobkyně. Otázka, zda tyto věci užívala způsobem sjednaným ve smlouvě s žalobkyní, je zcela irelevantní. Po dobu, kdy žalovaná měla věci movité a nemovité ve vlastnictví žalobkyně ve své dispozici, je žalobkyně užívat nemohla. Výše poplatku za užívání byla odvozena ze sjednaného nájmu. Obranu žalované spočívající v tvrzení, že nemohla předmět nájmu užívat, považoval za účelovou, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by věci nebylo možno užívat z důvodu uvedeného v § 673 obč. zák., tj. pro vady věcí a že by se žalovaná v prekluzivní lhůtě domáhala slevy z nájmu z tohoto důvodu. Pokud jde o argumentaci žalované, že nemohla užívat nákladní automobily, když technické průkazy měla v držení žalobkyně a žalovaná tedy nemohla zajistit technické kontroly vozidla, považoval soud prvního stupně tuto argumentaci za účelovou, přičemž poukázal na ujednání ve smlouvě o nájmu mechanizačního okrsku Liberec, kde je ujednáno, že i tato povinnost svědčí žalované. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že nájemné je požadováno za rok 1995, přičemž od 1. ledna 1995 nabyl účinnosti zákon č. 199/1994 Sb. Ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 bylo třeba pro sjednanou zakázku použít postup podle uvedeného zákona, závazek ze smlouvy ze dne 31. května 1993 se proto stal ve smyslu § 352 odst. 2 obch. zák. nesplnitelným, závazky k zadávání prací podle smlouvy uzavřené v roce 1992 podle § 354 a 351 obch. zák. zanikly. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 11 Cmo 238/2009-321, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud považoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za převážně správné. Dodal však, že oba účastníci právního vztahu byli podnikatelé, šlo