23 Cdo 2481/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2481/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2481/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2481.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost Uznání cizích rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 42a obč. zák. § 63 předpisu č. 97/1963 Sb. § 64 předpisu č. 97/1963 Sb. § 65 předpisu č. 97/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2481/2023-1270 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) A. A. B., b) M. T. J. T., a c) R. K. E. T., všech zastoupených Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) D. T. a 2) P. A. T., oběma zastoupeným JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 139/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1129, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1129, doplňující usnesení ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68 C 139/2011-932, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhají proti žalovaným určení neúčinnosti dvou darovacích smluv, uzavřených dne 12. 5. 2009, kterými J. E. T. (dále jen „Dlužník“) převedl na žalované vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY, a k nemovitostem zapsaným na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY. Žalobci tvrdili, že vůči Dlužníkovi disponují vymahatelnou pohledávkou ve smyslu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jejíž uspokojení je předmětnými darovacími smlouvami zkracováno. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 68 C 139/2011-932, určil, že vůči žalobcům je právně neúčinná darovací smlouva, kterou byly na žalované převedeny nemovitosti zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok I), dále určil, že vůči žalobcům je právně neúčinná darovací smlouva, kterou byly na žalované převedeny nemovitosti zapsané na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III až V) a rozhodl o povinnosti žalovaných k náhradě nákladů řízení státu (výrok VI). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 12. 5. 2009 byly uzavřeny dvě darovací smlouvy mezi Dlužníkem a jeho syny, žalovanými 1) a 2), ohledně (shora uvedených) nemovitostí. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že mezi sourozenci H. M. T., P. A. T. a Dlužníkem byla uzavřena dohoda o vypořádání a společném postupu při uplatnění nároku na restituci předmětných (a dalších) nemovitostí. Dlužník však nejednal v souladu s touto dohodou, a proto byla proti němu podána dne 2. 10. 1998 žaloba k Nejvyššímu soudu státu Victoria v Melbourne. Na základě provedeného mediačního řízení byla mezi H. M. T., P. A. T. a Dlužníkem uzavřena dne 23. 2. 2001 dohoda o narovnání, na jejímž základě se Dlužník zavázal převést na oprávněné (H. M. T. a další příbuzné) ve lhůtě dvanácti měsíců od uzavření této dohody blíže specifikované nemovitosti na území České republiky, Německa a Slovenska. V případě, že by nebylo v dané lhůtě možné nemovitosti převést, zavázal se Dlužník ke zpeněžení nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi účastníky dohody o narovnání. Současně bylo ujednáno, že v případě porušení povinností z této dohody Dlužníkem, se účastníci dohody mohou domáhat přiměřené náhrady za porušení povinností. Uzavření dohody o narovnání bylo Nejvyššímu soudu státu Victoria oznámeno dne 28. 2. 2001; nato soud řízení ve věci zastavil. Vzhledem k tomu, že Dlužník své povinnosti podle dohody o narovnání nesplnil, zahájili žalobci (právní nástupci zemřelého P. A. T.) další řízení u Nejvyššího soudu státu Victoria, který rozhodnutím ze dne 28. 10. 2009, sp. zn. 7393/98, uložil Dlužníkovi zaplatit jim částku ve výši 81 914,40 AUD, jež představuje náhradu nákladů řízení před australskými soudy, a dále rozhodnutím ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. S CI 1998 07393, uložil Dlužníkovi povinnost uhradit částku ve výši 4 740 830 EUR jako jistinu dluhu a částku 296 079 EUR jako jeho příslušenství (dále také jen „australská rozhodnutí“). 4. Soud prvního stupně vyšel dále z toho, že obě výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria z roku 2009 jsou opatřena doložkami právní moci a vynutitelnosti, z čehož ostatně vycházel i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, vydaném ve skutkově obdobné věci. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, pak podle soudu prvního stupně vyplývá, že je splněna též podmínka vzájemnosti. Soud prvního stupně měl podmínku vzájemnosti splněnou též na základě sdělení australského ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 8. 2012. 5. Po právní stránce pak soud prvního stupně uzavřel, že Dlužník dvěma darovacími smlouvami ze dne 12. 5. 2009 převedl na žalované 1) a 2) předmětné nemovitosti, čímž došlo k významnému zmenšení jeho majetku, a tím i k zjevnému ohrožení možnosti budoucího vymožení pohledávek, jež byly žalobcům přiznány rozhodnutími Nejvyššího soudu státu Victoria z roku 2009. Podmínka „objektivního zkrácení“ uspokojení pohledávek žalobců se podle soudu prvního stupně podává též z toho, že proti Dlužníku bylo vedeno insolvenční řízení. V důsledku nastalého zmenšení majetku Dlužníka tak žalobci nemohli jako věřitelé Dlužníka dosáhnout uspokojení pohledávek, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku Dlužníka alespoň zčásti uspokojili. Konečně měl soud prvního stupně za to, že Dlužník na straně jedné a žalovaní 1) a 2) na straně druhé jsou osobami blízkými ve smyslu § 116 a § 117 obč. zák., a úmysl Dlužníka zkrátit uspokojení pohledávek žalobců tak byl žalovaným znám. Podle soudu prvního stupně byly naplněny všechny předpoklady ustanovení § 42a obč. zák., a žalobě proto vyhověl. 6. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a VI (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Doplňujícím usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 36 Co 282/2022-1150, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně též v nákladových výrocích III až V. 7. Odvolací soud se po částečném doplnění dokazování a po zopakování některých důkazů ztotožnil s právním hodnocením a závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že ohledně „vymahatelnosti“ rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria ze dne 28. 10. 2009 a ze dne 11. 12. 2009 vyšel z doložky jejich vynutitelnosti a právní moci, jakož i z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 155/2021-702, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012, z nichž měl taktéž za prokázáno, že je splněna podmínka vzájemnosti. 8. Odvolací soud se pak podrobně zabýval odvolacími námitkami žalovaných 1) a 2). K jejich námitce, že žalobci nedisponují vymahatelnými pohledávkami vůči Dlužníkovi, odvolací soud uvedl, že „je třeba odlišovat pojmy vymahatelná pohledávka a vykonatelná pohledávka. Vymahatelná je pohledávka, která již dospěla, která co do své povahy není pohledávkou naturální a která ovšem ani nezanikla…. Vymahatelnou pohledávku můžeme charakterizovat jako pohledávku žalovatelnou, pohledávku, které se lze domáhat u soudu (kterou lze u soudu uplatnit). Rozdílně od toho je vykonatelnou taková pohledávka, kterou lze exekvovat, jejímuž majiteli (nebo jeho právnímu předchůdci) svědčí vykonatelné rozhodnutí soudu nebo jiný exekuční titul.“ Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že vymahatelnost pohledávky „je pro soud zajímavá“ ve stadiu nalézacího řízení, zatímco vykonatelnost až ve stadiu soudního řízení o výkon rozhodnutí. Otázka právní moci a vykonatelnosti australských rozhodnutí z roku 2009 je tak podle odvolacího soudu „pro toto řízení irelevantní“ (srov. bod 81 odůvodnění napadeného rozsudku). 9. K námitce porušení práv Dlužníka v řízení před australskými soudy odvolacího soud předně vyšel ze zjištění, že Dlužník se řízení před australskými soudy účastnil. Skutečnost, že proti němu byla uplatněna australskými soudními orgány pořádková opatření k zajištění jeho účasti na řízení, nemůže podle odvolacího soudu vést k závěru, že