23 Cdo 2536/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2536/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2536/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2536.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2536/2025-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. Ř., zastoupeného Mgr. Tomášem Kočičkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552/0, proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Ivo Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 26/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2025, č. j. 69 Co 16/2025-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.961,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 17 C 26/2024-156, rozhodl, že se určuje, že je neplatná kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem ze dne 27. 11. 2023 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitým věcem ve výroku blíže vymezeným (výrok I), a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 69 Co 16/2025-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. Dovolatelka namítá, že odvolacím soudem byla nesprávně po právní stránce vyhodnocena otázka lichevního jednání ve smyslu § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Dle dovolatelky není jednání neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy. 5. Dovolatelka též odvolacímu soudu vytýká překvapivost rozhodnutí, rozpornost skutkových zjištění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací odmítl. 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku lichvy. Odvolací soud při posouzení znaků lichevního jednání vycházel ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, které shrnují znaky lichvy tak, že předpokládá (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy) a (iv) zneužití tohoto stavu lichvářem. 14. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněném pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud dále mimo jiné shrnul závěry své dosavadní rozhodovací praxe s tím, že o lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené. 15. Dovolatelce nelze přisvědčit v její námitce, že se odvolací soud nezabýval znakem lichvy specifikovaným výše pod bodem (iv), tedy zkoumáním zneužití subjektivní slabosti poškozeného lichvářem. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že naplnění podmínky zneužití tohoto stavu lichvářem odvolací soud náležitě zkoumal. Zdůraznil přitom, že žalovaná si musela být vědoma subjektivní slabosti poškozeného, okolnosti, že žalobce žalované důvěřoval v její prezentaci hodnoty nemovitosti, jakož i skutečnosti, že žalovaná vystupovala ve vztahu k žalobci jako odborník. 16. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je také zřejmé, že se odvolací soud podrobně zabýval i ostatními shora vymezenými znaky tzv. lichevní smlouvy, když zohlednil všechny právně rozhodné okolnosti případu; správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v dovolacím řízení zpochybňovat nelze. Odvolací soud vyšel nejen z toho, že ujednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru k nabízenému protiplnění, ale posuzoval i širší okolnosti případu a náležitě vyložil, v čem spatřoval stav lehkomyslnosti a nezkušenosti žalobce, o němž (jak shora uvedeno) žalovaná musela vědět. 17. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 1796 o. z. (z důvodu, že naplňuje znaky lichevní smlouvy) tak za daných skutkových okolností nijak nevybočuje z mezí shora označené ustálené judikatury dovolacího soudu. 18. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani námitka týkající se posouzení neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, neboť dovolatelka zde vychází z nesprávného závěru, že ve věci nejsou naplněny předpoklady pro aplikaci § 1796 o. z. Dovolací soud k tomu připomíná, že dle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, představuje právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné dle § 588 o. z. Tomu odpovídá i závěr odvolacího soudu, který nad rámec aplikace § 1796 o. z. též přijal závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. 19. V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 20. K samotné námitce „porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí“ dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok n