23 Cdo 273/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 273/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2024 Spisová značka:23 Cdo 273/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.273.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1867/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 273/2024-594 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Václava Aura, se sídlem v Zruči, Na Sklárnu 337, identifikační číslo osoby 06433049, zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Kalousem, advokátem se sídlem v Plzni, Švihovská 10, proti žalované AUTO HELUS s. r. o., se sídlem v Plzni, Luční 168/32, identifikační číslo osoby 48361437, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Spálená 511/8, o zaplacení částky 871.200 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 132/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2023, č. j. 64 Co 234/2023-552, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 16 C 132/2019-522, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 871.200 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z této částky od 14. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 174.240 Kč za dobu od 9. 11. 2018 do 13. 6. 2019 a zákonného úroku z prodlení z částky 696.960 Kč za dobu od 20. 11. 2018 do 13. 6. 2019 (výrok II), zamítl žalobu ohledně navázání platební povinnosti žalované, uvedené ve výroku I, na vzájemnou povinnost žalobce vydat žalované vozidlo IVECO DAILY 35 C 15 VIN: ZCFC835AX0D574499, reg. zn. 7P4 7015 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 64 Co 234/2023-552, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV a V (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny či mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázky: a) Vad vozidla a platnosti a účinků odstoupení od smlouvy. b) Vzájemné platební povinnosti žalobce, protinávrhu dovolatelky na vrácení plnění a obrany dovolatelky spočívající v započtení. c) Úroku z prodlení. d) Nákladů řízení. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládají dovolací námitky k otázce posouzení vad vozidla a platnosti a účinků odstoupení od smlouvy. Namítá-li tak dovolatelka, že vada vozidla nebyla podstatnou vadou, neboť nesnižovala možnost využití vozidla k obvyklému účelu, pak těmito námitkami do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). K tvrzení dovolatelky o tom, že žalobce nemohl využít práva uplatnit odpovědnost za vadu věci, ale mohl se dovolat neplatnosti pro omyl, což neučinil, dovolací soud připomíná závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněném pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2042/2020“), o tom, že kupující, který byl při uzavření kupní smlouvy uveden prodávajícím v omyl o rozhodující okolnosti spočívající ve sjednaných vlastnostech předmětu koupě a jemuž bylo následně poskytnuto vadné plnění (předmět koupě), může úspěšně namítat relativní neplatnost kupní smlouvy (§ 583 o. z.) bez ohledu na to, zda mu vznikla i práva z vadného plnění. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3600/2008, v tom že, účinky odstoupení od smlouvy nevzniknou nebo zaniknou, jestliže kupující nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém je obdržel. Dovolatelka přehlíží, že odkazované rozhodnutí v tomto vychází z § 441 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jenž byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Srovnatelné pravidlo zde obsahuje § 2110 o. z. v tom, že kupující nemůže odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel, s tím, že to neplatí, nezpůsobil-li kupující nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu jednáním anebo opomenutím [písm. c)]. Z odůvodnění soudů nižších stupňů se přitom podává, že k nemožnosti vrátit vozidlo došlo až po odstoupení od smlouvy kupujícím dne 12. 6. 2019, a to v souvislosti s požárem vozu dne 7. 3. 2020, který byl způsoben neznámou třetí osobou. V této souvislosti však dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku, jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání, a jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatelka toliko namítá, že žalobce zanedbal řádnou péči o vozidlo a přiměřenou ochranu před jeho poškozením či zničením. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K dovolacím námitkám, jež se týkají vzájemného návrhu dovolatelky [shora označené písm. b)], dovolací soud uvádí, že ani zde dovolatelka neformuluje otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. Dovolatelka zde odkazuje na shora citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2042/2020. Oproti tvrzení dovolatelky však nelze dovozovat, že by se právní posouzení soudů