23 Cdo 2749/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2749/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2009 Spisová značka:23 Cdo 2749/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2749.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2749/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, proti žalované A. A. a. s., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, o nároky z nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 53/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007 č. j. 3 Cmo 187/2007-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 10.300,- Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. L. P., advokáta, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.   O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadoval, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku v celkové výši 434.062,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 16.11.2002 do zaplacení.   Dle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže vůči žalobci tím, že uveřejnila nepravdivé skutečnosti o poskytovaných finančních službách, a to ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 a § 45 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).     Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2006  č. j. 46 Cm 53/2003-97          z a m í t l   žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobce  Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud)  rozsudkem ze dne 4. prosince 2007   č. j. 3 Cmo 187/2007-137    rozsudek soudu prvního stupně   p o t v r d i l (I. výrok) a  dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Odvolací soud zjistil, že se žalobce žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 434.062,81 Kč (která sestává z náhrady škody ve výši 114.062,81 Kč a finančního zadostiučinění ve výši 320.000,- Kč) s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 16.11.2002 do zaplacení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podmínky pro to, aby vytýkané jednání žalované bylo možno považovat za jednání nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.) obecně a zvláštní skutkové podstaty klamavé reklamy (§ 45 obch. zák.) především, zjištěny nebyly a proto pokud soud prvního stupně nároky žalobce dle § 53 obch. zák. uplatněné zamítl, pak je jeho rozhodnutí správné. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř.  rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v zákonné lhůtě dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (právní zájmy spotřebitelů si zaslouží zvláštní ochrany), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem (ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z dovolání vyplývají jako dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a písm. a) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci (aplikaci ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do konce r. 2000) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (pokud jde o žalobcem navržené důkazy). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do 31.12. 2000, ač měl aplikovat ustanovení § 54 odst. 2 obch. zák., tj. podle novelizovaného znění obch. zák., účinného od 1.1.2001, neboť řízení v souzené věci bylo zahájeno až 15.1.2003. Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud považoval za žalobcem neprokázané uzavření právě inzerované leasingové smlouvy (bez přihlédnutí k tomu, že žalovaná zásluhou nedostatků ve své evidenci znemožnila identifikovat a k důkazu vyslechnout její pracovnici). Dále dovolatel doplňuje, že ani odvolacím soudem zmiňovaná nadsázka, přehánění či zkratkovitost inzerce by neměly vést k oklamání spotřebitele, k čemuž v souzené věci došlo. Dovolatel sice dává za pravdu odvolacímu soudu, který uvádí, že žalovaná nemohla ovlivnit jednání leasingové společnosti, která žalobci (dovolateli) neumožnila předčasně ukončit leasingovou smlouvu, ale podle jeho názoru neměla žalovaná zprostředkování takového možnosti inzerovat.   Dovolatel se domnívá, že odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) věc v otázce prokázání nekalosoutěžního jednání žalované posoudil nesprávně a že jeho (jejich) rozhodnutí není správné (nejsou správná) a proto nemělo být žalované vůči žalobci přiznáno ani právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů jsou věcně správná a navrhla zamítnutí dovolání. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když aplikoval ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000, a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud nepřihlédl k žalobcem navrženým důkazům, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že jednání žalované nemůže být jednáním nekalosoutěžním. Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně věcného posouzení  uplatněného nároku žalobce. Dovolací soud, stejně jako oba nižší soudy, shledal, že jednáním žalované nebyly splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule). Jednání žalované splňuje pouze první podmínku, a to jednání v hospodářské soutěži: soudy obou stupňů souhlasně konstatovaly, že žalobce a žalovaná jsou ve vztahu spotřebitel a soutěžitel, z čehož vyplývá i jejich věcná legitimace podle § 53 obch. zák v daném sporu: aktivní legitimace žalobce (osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, zde v pozici spotřebitele) a pasivní legitimace žalované (rušitel). Pokud jde o další dvě podmínky generá