23 Cdo 2907/2014 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2907/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalované PLESOLAR s.r.o., se sídlem ve Vestci, Vídeňská 172, PSČ 252 42, IČO 28966058, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, PSČ 101 00, o zaplacení částky 3 031 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 184/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 228/2013-192, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 45 Cm 184/2012-134, připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobního návrhu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 031 609 Kč od 1. prosince 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 031 609 Kč s úrokem z prodlení ve výši 152 847,08 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 031 609 Kč od 1. prosince 2011 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 11. prosince 2009 smlouvu o půjčce, jejíž celková výše byla dohodnuta na částku 6 500 000 Kč s tím, že půjčka A ve výši 3 468 391 Kč bude použita na úhradu ekvity s datem splatnosti do 31. prosince 2024, a půjčka B ve výši 3 031 609 Kč na překlenutí pohledávek za jinými dlužníky se splatností do 30. dubna 2011; úhrady půjčky B se žalobce v tomto řízení domáhá. Ke smlouvě o půjčce byl uzavřen dodatek ze dne 17. května 20011, v němž byla posunuta splatnost půjčky B na 30. listopad 2011. Soud prvního stupně dále zjistil, že půjčku ve sjednané výši žalobce žalované poskytl. Dne 1. března 2010 uzavřela žalovaná s UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen „banka“), smlouvu o úvěru na částku 84 000 000 Kč na financování nákladů fotovoltaické elektrárny. V návaznosti na smlouvu o úvěru uzavřela dne 14. února 2011 banka a dalších pět subjektů, včetně žalobce, jako věřitelé, se žalovanou jako dlužníkem smlouvu označenou jako dohoda o podřízenosti závazků, v níž označení věřitelé souhlasili s tím, že půjčka jimi poskytnutá žalované bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalované požadovat až po úhradě jejích závazků vůči bance nebo pokud nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky již vyrovnány, s předchozím souhlasem banky. V této dohodě se žalobce, stejně jako ostatní věřitelé, zavázal v článku III odst. 2 písm. c) nevyžadovat od žalované finanční plnění závazků z půjčky a zdržet se s výjimkou splátek plateb umožněných dohodou smluvních stran jakýchkoliv úkonů směřujících k uzavření dohody, kterou by se měnil nebo mohl měnit obsah či účastníci dohody, na jejímž základě byla půjčka poskytnuta, přičemž uvedená dohoda o podřízenosti závazků neobsahuje ujednání o podmínkách odstoupení. Žalobce dopisem ze dne 5. února 2013 žádal banku o sdělení, zda jsou všechny splatné pohledávky banky vůči žalované zaplaceny, a dále o sdělení ohledně hodnoty ukazatele krytí a výše rezervního účtu dluhové služby a rezervního účtu údržby. Současně avizoval odstoupení od dohody o podřízenosti závazků pro případ neposkytnutí požadovaných informací, poté se dopisem ze dne 6. února 2013 domáhal poskytnutí týchž informací po žalované. Banka žalobci dopisem ze dne 14. března 2013 oznámila, že žalobce nemá podle jejího názoru nárok na poskytnutí rozsahu žádaných údajů a v návaznosti na úpravu občanského zákoníku není dán zákonný důvod pro odstoupení od dohody, kterýžto právní úkon žalobce banka neakceptuje. Žalobce poté dopisem ze dne 18. března 2013 sdělil účastníkům dohody, že od ní odstupuje, a to z důvodu porušení dohody tím, že mu nebyly sděleny informace požadované jeho dopisy. Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako platně uzavřenou smlouvu o půjčce. Poté došlo mezi žalovanou a bankou k uzavření platné smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“). Dohodu o podřízenosti závazků posoudil soud prvního stupně podle § 51 obč. zák. Banka a žalovaná ji sice uzavíraly v návaznosti na existenci smlouvy o úvěru, jakožto absolutního obchodu, avšak dohoda mění podmínky nikoliv smlouvy o úvěru, ale jednotlivých smluv o půjčkách, když věřitelé nejsou (vyjma jednoho z nich jako právnické osoby) identifikováni jako podnikatelé a nedošlo ani k jejich dohodě co do volby obchodního zákoníku jako rozhodné právní úpravy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřením předmětné dohody o podřízení závazků došlo jednoznačně ke změně ujednání o termínu splatnosti půjčky B, a to na okamžik buď plného zaplacení závazků žalované vůči bance, či na okamžik, kdy nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky dlužníka vyrovnány, a to s předchozím písemným souhlasem banky. To, že po uzavření smlouvy o podřízenosti závazků došlo k uzavření dodatku ke smlouvě o půjčce, nehraje podle závěru soudu prvního stupně při posouzení ujednání v dohodě roli, neboť tento dodatek byl uzavřen v rozporu s dohodou a žalobce by se na jeho základě nemohl domáhat úhrady půjčky B. Soud prvního stupně nepřijal námitku žalobce, že dohoda o podřízenosti závazků byla uzavřena s ohledem na silnější postavení banky, neboť věřitele, včetně žalobce, nic nenutilo takovou dohodu podepsat. Předmětná dohoda není v rozporu s dobrými mravy, neboť banka zde nemohla z podstaty věci samotné při založení vztahu podle dohody o podřízenosti závazků vůči věřitelům jakkoliv zneužít svého postavení. Uzavřením dohody o podřízenosti závazků nebyl nastolen ani stav nevymahatelnosti pohledávky žalobce, když podřízenost závazků podle dohody může vést jedině k účinkům upraveným v § 172 insolvenčního zákona (při případné insolvenci či úpadku žalované), tj. k tomu, že pohledávka žalobce, jako podřízená, by byla za naznačené situace uspokojena až po zaplacení pohledávky banky. Ohledně žalobcova odstoupení od dohody o podřízenosti závazků z důvodu porušení smluvních povinností přijal soud prvního stupně závěr, že tato dohoda neobsahuje důvody pro takový postup žalobce, a proto je v souladu s § 48 obč. zák. nezbytné aplikovat zákonné důvody, tj. jediné v úvahu přicházející důvody podle § 517 obč. zák. Důvody pro odstoupení od smlouvy nebyly naplněny mj. i proto, že podle článku III odst. 1 dohody o podřízenosti závazků se měl žalobce s žádostí o poskytnutí informací obrátit nejprve na žalovanou a teprve poté na banku. Postup žalobce byl fakticky obrácený a podle názoru soudu prvního stupně důvody pro odstoupení nebyly naplněny. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 228/2013-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jeho hodnocením důkazů, právním hodnocením i přijatými závěry a odkázal na ně. Především potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že uzavřením dohody o podřízenosti závazků došlo ke změně splatnosti předmětné půjčky, která ještě ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu není splatná, jak vyplývá ze sdělení úvěrující banky, která odmítla žalované dát souhlas se splácením půjčky. Důvody a okolnosti, které vedly věřitele, včetně žalobce, k uzavření smluv o půjčkách a v souvislosti s tím k dobrovolnému uzavření dohody o podřízenosti závazku, byly na vůli jednajících subjektů a věřitelé jistě měli zájem na takovém obsahu a formě dohodnutých právních vztahů vůči žalované jako dlužníku, pro niž a hlavně ve vlastním zájmu potřebovali úvěr od banky k zajištění financování výstavby. Pokud žalobce vyzval žalovanou k zaplacení půjčky, inicioval uzavření dodatku ke smlouvě o půjčce a posléze odstoupil od dohody o podřízenosti závazků, pak toto jeho jednání je v rozporu s přijatými závazky z dohody o podřízenosti a tedy podle § 39 obč. zák. neplatné, nemůže požívat právní ochrany a nemůže mít zamýšlené účinky. Splatnost půjčky i podle závěru odvolacího soudu dosud nenastala a soudu prvního stupně nelze vytknout pochybení v jeho závěrech. Odvolací soud také odmítl námitku žalobce týkající se nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu k řízení v prvním stupně, neboť žalobce vystupoval v řízení jako podnikatel a s tím vědomím podal žalobu na krajský soud a námitku vznesl až v odvolání. Proti rozsudku odvolacího soudu podal ža