23 Cdo 2960/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2960/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2013 Spisová značka:23 Cdo 2960/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2960.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 46 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2960/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem Nerudova 10, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. - do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční kancelář Praha s. r. o.), se sídlem Římská 2135/45, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, IČ 27566510, zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 – Nové Město, o neplatnost smlouvy z důvodu nekalosoutěžního jednání a zaplacení 100.000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 119/2010, k dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012 č. j. 3 Cmo 27/2012-85 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2011 č. j. 32 Cm 119/2010-65 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se žalobkyně domáhala určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná, a dále požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 100.000 Kč, resp. vrátit tuto částku, kterou žalobkyně již zaplatila žalované z titulu uvedené neplatné smlouvy. Jednání nekalé soutěže podle obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. jednání naplňující generální klauzuli podle § 44 odst. 1 i skutkovou podstatu speciální podle § 46, neboť je lze považovat za klamavé označení služeb žalované, žalobkyně spatřuje v tom, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (žalobkyně byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního exekutora), což má podle názoru žalobkyně za následek neplatnost uzavřené smlouvy podle § 49a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Nároky uvedené v žalobě tvrdila žalobkyně proti žalované jako nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011, č. j. 32 Cm 119/2010-65, žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, rozhodl tak, že řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 20.000 Kč, zastavil (bod I. výroku), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a dospěl k názoru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně své odvolání proti zamítavému I. výroku rozsudku soudu prvního stupně o žalobě v části, v níž požadovala na žalované zaplacení 20.000 Kč (v rámci povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 100.000 Kč) zpět, zastavil odvolací soud odvolací řízení v uvedeném rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, proto jeho zjištění i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel a pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí i odkazuje. Odvolací soud souhlasí jak s výsledným právním hodnocením soudu prvního stupně, tj. že znění a užívání obchodní firmy žalované nebylo pro daný vztah účastníků – smluvních stran uzavřené mandátní smlouvy – jednáním nekalé soutěže, tak i se závěrem přijatým soudem prvního stupně, že žalobě nelze z tohoto důvodu vyhovět. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané jednání žalované nenaplňuje všechny tři základní podmínky skutkové podstaty nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., ani skutkové podstaty podle § 46 obch. zák. (klamavé označení zboží a služeb). Odvolací soud ve shodě se závěrem soudu prvního stupně uvedl, že jednání žalované je sice jednáním v hospodářské soutěži (žalovaná je obchodní společností nabízející své služby na trhu, předmětem jejího podnikání jsou služby soukromých detektivů a dále výroba, obchodní služby a služby neuvedené v příloze 1 až 3 živnostenského zákona, žalobkyně je spotřebitelem, který služby nabízené žalovanou na trhu prostřednictvím uzavřené mandátní smlouvy využil), tudíž splňuje první základní podmínku generální klauzule nekalé soutěže, avšak nelze v něm shledat rozpor s dobrými mravy soutěže (bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou ještě před uzavřením mandátní smlouvy probíhalo jednání o vzájemné spolupráci, jež vedlo k tomu, že žalobkyně osobně uzavřela se žalovanou předmětnou mandátní smlouvu, v jejímž znění se žalovaná zavázala konat k vymožení pohledávky žalobkyně, ale v jejím obsahu není však nic o tom, že by žalovaná jednala jako exekutor – exekutorský úřad; dále bylo prokázáno, že služby, které se na základě mandátní smlouvy zavázala žalovaná poskytnout žalobkyni, zčásti již žalovaná splnila co do uzavření dohody s dlužníkem žalobkyně o uznání a splácení jeho dluhu), který by měl za následek vyvolání omylu na straně žalobkyně, že žalovaná je kanceláří soudních exekutorů (oba soudy mají za to, že jednání žalované nebylo způsobilé vyvolat u žalobkyně klamnou představu o povaze a rozsahu služeb, jež žalovaná žalobkyni nabídla a žalobkyně akceptovala, což jednoznačně plyne ze znění uzavřené smlouvy účastníků; také následné jednání účastníků vylučuje tvrzení, že žalobkyně zněním obchodní firmy žalované v daném případě byla uvedena omyl o tom, kdo jí nabízí tyto služby a jaký je jejich rozsah a povaha). K posouzení tvrzené klamavosti jednání žalované vzaly oba soudy správně v úvahu hledisko průměrného spotřebitele, u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad. Odvolací soud navíc ještě doplnil, že pokud jednání žalované nenaplňuje nezbytnou podmínku generální klauzule nekalé soutěže (v řízení nebyl prokázán rozpor s dobrými mravy soutěže), není nutné zabývat se otázkou, zda jednání žalované bylo či nebylo v daném případě způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Odvolací soud uzavřel, že nebylo v řízení prokázáno nekalosoutěžní jednání žalované a nejsou proto dány podmínky pro přiznání uplatněných nároků. Pokud soud prvního stupně žalobu o určení neplatnosti smlouvy a vrácení peněžité částky na základě této smlouvy uhrazené pro tvrzenou nekalou soutěž žalované podle § 44 a násl. obch. zák. zamítl, podle odvolacího soudu rozhodl správně, a proto rozsudek v napadeném výroku I. (po jeho omezení částečným zpětvzetím odvolání) jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, neboť je považuje za rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) v podobné věci, konkrétně s usnesením NS ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1105/2009 a s rozsudkem NS ČR ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 23 Co 2032/2008. Dovolatelka se domnívá, že situace popsané a právně hodnocené v citovaných rozhodnutích NS ČR jsou zcela analogické situaci, kdy se vymahačská společnost (žalovaná) ve své firmě označí za exekuční kancelář, která se tím podle mínění dovolatelky stáv