23 Cdo 2987/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2987/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2010 Spisová značka:23 Cdo 2987/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2987.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2987/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně MUDr. M. J., zastoupené Mgr. Tiborem Stano, advokátem, se sídlem v Táboře, Ústecká 704, proti žalovanému Ústeckému kraji, Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 16/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 17 Co 226/2007-105, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 17 Co 226/2007-105 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2007, č. j. 7 C 16/2006-86, se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení. Odůvodnění: Podanou žalobou se právní předchůdce žalobkyně domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost přijmout návrh na uzavření písemné smlouvy o poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě na specifikované úseky linek nebo úseky skupiny linek. Usnesením ze dne 15. září 2006, č.j. 7 C 16/2006-64, Okresní soud v Ústní nad Labem rozhodl, že na straně žalobce bude pokračováno s žalobkyní a rozsudkem ze dne 2. dubna 2007, č.j. 7 C 16/2006-86, uložil žalovanému přijmout návrh žalobkyně na uzavření písemné smlouvy ze dne 1.11.2004 o závazku poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, a to na úseky skupiny linek specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Krajský úřad Ústeckého kraje doručil žalobkyni výzvu k podání nabídek na zajištění dopravní obslužnosti na území Ústeckého kraje dne 7.10.2004. Obsahem této výzvy byl v bodě 6.1. závazek žalovaného, že s vybraným zájemcem bude uzavřena rámcová smlouva s účinností 5 let na dané linky. Sám žalovaný si v bodě 13 vyhradil mimo jiné právo využít pouze část předložené nabídky nebo i veškeré nabídky odmítnout. Právní předchůdce žalobkyně reagoval na výzvu žalovaného a předložil nabídku, která byla jako nejvhodnější vybrána komisí, sestavenou na základě usnesení rady Ústeckého kraje ze dne 18. listopadu 2004. Žalovaný akceptoval návrh právního předchůdce žalobkyně, jak bylo uvedeno v dopisu ze dne 19.11.2004 a ve vydaném osvědčení ze dne 30.11.2004. Tímto osvědčením žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně stvrdil závazně „garanci“ uzavření smlouvy o závazku veřejné dopravy na dobu určitou v délce pěti let, počínaje 1.5.2005. Soud prvního stupně zhodnotil výzvu ze dne 7.10.2004 jako návrh na smlouvu o smlouvě budoucí, a to především s ohledem na její obsah. Po právní stránce posoudil vztah mezi žalovaným a žalobkyní podle obchodního zákoníku. Konstatoval, že mezi účastníky smlouvy byl přesně vymezen předmět smlouvy (zabezpečení dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje v závazku veřejné služby dle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, na období 5 let s ročním objemem na 1 965 tis. km s dotačním objemem 24 667 tis. Kč). Shodná vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o zajištění shora uvedené veřejné služby. Objednávka autobusů ze strany právního předchůdce žalobkyně potvrzuje jeho dobrou víru v uzavření závazku ohledně dopravní obslužnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o smlouvě budoucí, neboť žalovaný se zavázal přijmout návrh právního předchůdce žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného ke splnění povinnosti a k uzavření smlouvy dopisem ze dne 20.4.2005. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že i když před 3.1.2005 jednal Krajský úřad Ústeckého kraje ve věcech dopravní obslužnosti v přenesené působnosti a po uvedeném datu došlo ke změně přenesené působnosti na samostatnou působnost, pak i když vznikl Ústeckému kraji závazek uzavřít smlouvu do 2.1.2005, tak tento závazek trval i po 3. 1. 2005, neboť Krajský úřad Ústeckého kraje byl v roce 2004 a i v současné době je orgánem Ústeckého kraje, stejně jako rada Ústeckého kraje, z jejíhož podnětu a podnětu komise došlo ke vzniku závazku uzavřít smlouvu o dopravní obslužnosti s právním předchůdcem žalobkyně. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že povinností uzavřít předmětnou smlouvu o dopravní obslužnosti na shora uvedené linky nedojde k porušení principu samosprávy či čl. 8 Ústavy. Z toho důvodu soud shledal žalobu důvodnou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 17 Co 226/2007-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil s podstatou skutkových zjištění, jež soud prvního stupně z provedených důkazů učinil, avšak jinak tyto skutečnosti zhodnotil po právní stránce. Odvolací soud zaujal jiné právní stanovisko ohledně toho, zda jednáním právního předchůdce žalobkyně a žalovaného došlo k uzavření závazkového právního vztahu mezi nimi, konkrétně smlouvy o smlouvě budoucí, z něhož by vyplýval vznik nároku právního předchůdce žalobkyně na uzavření požadované smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že není jasné, v čem soud prvního stupně spatřuje ofertu a v čem akceptaci mající za následek konsensus stran a založení závazkového právního vztahu, v daném případě smlouvy o smlouvě budoucí. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřeli, však postačuje skutečnost, že v dané věci ani ve výzvě k podání nabídek ani v osvědčení není uvedena doba, kdy má být případná budoucí smlouva uzavřena, a absentuje tím jedna z esenciálních obsahových náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí vyžadovaných § 389 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“). Smlouva o smlouvě budoucí tak nemohla platně vzniknout. Z důvodu nadbytečnosti se soud dále nezabýval otázkou naplnění písemné formy, jakož i dalších nezbytných náležitostí uvedeného typu smlouvy. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda v dané věci vznikl žalobkyni nárok na uzavření požadované smlouvy v důsledku naplnění podmínek veřejné obchodní soutěže. Dospěl k závěru, že aplikace zákonných ustanovení o veřejné obchodní soutěži je v daném případě vyloučena, jelikož veřejná obchodní soutěž je vyhlašována neurčitým osobám, zatímco žalovaný oslovil svojí výzvou k podávání nabídek pouze určité adresáty, jmenovitě uvedené v předložených dokladech. Odvolací soud ovšem nepřisvědčil námitce žalovaného, že důsledkem změny zákona zakotvující změnu působnosti z přenesené na samostatnou, je i to, že kraj není vázán jednáním činěným v době před změnou působnosti příslušným orgánem, s odůvodněním, že subjektem vykonávajícím státní správu v přenesené působnosti je kraj a nikoli stát. Úkony činěné Krajským úřadem Ústeckého kraje je tedy v tomto kontextu nutno považovat za jednání kraje samotného v rámci procesu směřujícího k případnému uzavření takové smlouvy. Tento závěr však není ve věci relevantní, jelikož nárok žalobkyně uplatněný žalobou neshledal odvolací soud po právu z výše uvedených důvodu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání zakládá na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dle názoru dovolatelky dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru ohledně uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, který vycházel z toho, že ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla uvedena jedna z podstatných náležitostí smlouvy, tedy doba, kdy má být případná budoucí smlouva uzavřena. Dovolatelka je toho názoru, že z dopisu ze dne 19. 11. 2004 od Ústeckého kraje a z osvědčení ze dne 30.11.2004 vyplývá, že smlouva měla být uzavřena nejpozději do 1.5.2005, když od 1.5.2005 měla být zajištěna dopravní obslužnost pro následující pětileté obd