23 Cdo 2998/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2998/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2014 Spisová značka:23 Cdo 2998/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2998.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 453 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2998/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované BONTONFILM a.s., se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 151 34, identifikační číslo osoby 26737493, o zaplacení 1,151.496,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 65/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 370/2011-336, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2011, č. j. 35 Cm 65/2007-292, zamítl nárok žalobce, kterým se domáhal uložení povinnosti žalované odebrat od žalobce v jeho sídle 55 280 kusů videokazet V-O černé a 78 720 kusů videokazet V-O s červenou klapkou a logem BONTON a dále povinnosti zaplatit žalobci částku 1,151.496,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Žalobce se v daném řízení původně domáhal na žalované „pouze“ zaplacení částky 1,151.196,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení žalobce změnil žalobu ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zjistil, že předmětná obchodní kupní smlouva (o dodávkách videokazet V-O na rok 2005) byla mezi účastníky uzavřena na dobu určitou, která uplynutím sjednané doby ve smyslu ustanovení § 578 občanského zákoníku zanikla. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a ustanovení § 387 a násl. obch. zák. (když žalovaná uplatnila námitku promlčení změněného nároku). Dospěl k závěru, že právo žalobce domáhat se na žalované splnění povinností podle ustanovení § 453 obch. zák. začalo běžet dnem 1. ledna 2006 a promlčecí doba uběhla dnem 1. ledna 2010. Pokud žalobce uplatnil své změněné právo v soudním řízení až dne 23. června 2011, učinil tak ve vztahu k povinnosti žalované převzít zboží až po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že se již podanou žalobou, doručenou soudu dne 18. května 2007, domáhal na žalované zaplacení kupní ceny. Toto právo však žalobci nevzniklo za předpokladu, že předmět plnění žalované nedodal. K dodání nemůže dojít ani postupem podle ustanovení § 453 obch. zák., a to právě s ohledem na námitku promlčení, uplatněnou v řízení žalovanou. Tuto námitku shledal odvolací soud vznesenou oprávněně ve vztahu k nároku žalobce na splnění povinnosti převzít zboží. To však má za následek nesplnění dodání zboží žalované, jako předpokladu nároku na zaplacení kupní ceny. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel v rozsáhlém dovolání rekapituluje podrobně dosavadní průběh řízení a v jeho závěru za otázku zásadního právního významu označuje „řešení právních otázek spočívajících zejména v tom, zda žalobce splnil povinnost dodat zboží a zda má právo na zaplacení ceny za zboží, zda může dojít k promlčení povinnosti odebrat zboží za dané situace a zda je vůbec třeba se domáhat odebrání zboží žalobou za situace, že nemohlo dojít k promlčení za finanční plnění“. Dále namítá, zda procesní postup soudu prvního stupně byl nebo nebyl správný, zda soud splnil svoje procesní povinnosti, zda rozhodl správně, když bylo možné rozhodnout o zaplacení částky i z jiného právního důvodu a to např. z důvodu nároku žalobce na náhradu škody, aniž by bylo třeba měnit žalobu nebo petit a dle názoru žalobce bylo možno rozhodnout o zaplacení finanční částky z titulu nároku na náhradu škody a současně zamítnout částečně žalobu do uložení povinnosti odebrat zboží od žalobce, neboť soud může přiznat nárok na zaplacení i z jiného právního titulu než žalobce uvádí. Z obsahu dovolání se však podává, že argumentace dovolatele je založena zejména na tom, že nebyl soudem v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. řádně poučen. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátkou, jíž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Předně Nejvyšší soud podotýká, že - jak se podává z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způ