23 Cdo 3013/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3013/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3013/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3013.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Změna návrhu na zahájení řízení Přípustnost dovolání Relativní neúčinnost (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 596 o. z. § 595 odst. 1 o. z. § 95 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3013/2024-665 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně J. Š., proti žalované P. H., zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, o zaplacení 851 635,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 158/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 9. 2023, č. j. 69 Co 128/2023-584, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně (původně její právní předchůdkyně V. H., narozené XY, se v tomto řízení (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení částky 851 635,49 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že vůči dlužnici K. H., narozené XY, má na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2017, č. j. 27 C 107/2015-341, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2017, č. j. 69 Co 378/2017-371, vykonatelnou pohledávku odpovídající žalované částce. Podle žalobkyně se nepodařilo tuto pohledávku uspokojit, protože dlužnice převedla svůj jediný významnější majetek – bytovou jednotku specifikovanou v žalobě – darováním na žalovanou. Ta ji následně dne 15. 5. 2015 bezúplatně převedla na své rodiče, čímž podle žalobkyně znemožnila uspokojení pohledávky z tohoto majetku. V průběhu řízení žalobkyně doplnila, že šlo o účelově koordinovaný sled právních jednání mezi dlužnicí, žalovanou a jejími rodiči, kterým žalovaná porušila právní povinnosti stanovené občanským zákoníkem, a v jehož důsledku jí vznikla škoda ve výši vykonatelné pohledávky. 2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 27 C 158/2018-521, zastavil řízení co do částky 11 065,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 851 635,49 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu včasným dovoláním. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítla, že podáním ze dne 4. 11. 2022 žalobkyně nově uplatnila nárok na náhradu škody podle § 596 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), namísto původního nároku podle § 595 odst. 1 o. z. Žalovaná tvrdila, že odvolací soud pochybil, když toto podání posoudil pouze jako doplnění tvrzení a právní kvalifikace, přestože podle jejího názoru šlo o změnu skutkového základu žaloby. V návaznosti na to žalobkyně zpochybnila závěr, že podáním původní žaloby dne 11. 5. 2018 došlo ke stavění promlčecí doby i ve vztahu k nároku na náhradu škody dle § 596 o. z., který byl žalobkyní uplatněn až v průběhu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Žalovaná namítala, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval podání žalobkyně ze dne 4. 11. 2022, neposoudil-li je jako změnu žaloby, ale pouze jako doplnění žalobních tvrzení a úpravu právní kvalifikace. Podle jejího názoru žalobkyně tímto podáním nově uplatnila nárok na náhradu škody podle § 596 o. z. namísto původně uplatněného nároku podle § 595 odst. 1 o. z., čímž došlo ke změně skutkového základu žaloby, což mělo být procesně posouzeno jako změna žaloby v souladu s judikaturou dovolacího soudu citovanou v dovolání. 11. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2149/2024). 12. Ve vztahu k rozlišení mezi různými a totožnými skutkovými základy žaloby pak Nejvyšší soud vyložil, že podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021). Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4141/2017). 13. V rozsudku ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku (tj. totožnosti skutku či jinak totožnosti skutkového základu věci) musí platit, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022). 14. Sama právní kvalifikace