23 Cdo 3164/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3164/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3164/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3164.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3164/2021-480 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SMART HYPO s.r.o., se sídlem Tuřanka 1222/115, Slatina, 627 00 Brno, IČO 27774082, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, proti žalované L. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, o zaplacení 463 804,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 244/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 116/2021-422, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 681 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 51 C 244/2016-358, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 463 804,66 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení specifikovanými v tomto výroku a výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 228 096 Kč. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 116/2021-422, v němž výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé, výrokem II. změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení jen tak, že výše nákladů činí 31 146 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který uznal za oprávněný žalobkyní uplatněný nárok na uhrazení nesplacené jistiny včetně úroků, jako ceny za poskytnutí úvěru na základě smlouvy o úvěru č. 80120000378 ze dne 8. 6. 2012, uzavřené mezi žalobkyní, jako věřitelkou, a žalovanou, jako spoludlužnicí, zavázanou společně a nerozdílně s druhou spoludlužnicí J. Š., podle níž byl žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 550 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala čerpané úvěrové prostředky splácet měsíčními splátkami ve výši 11 458 Kč; dostala se však do prodlení se splacením svého závazku, proto jí bylo důvodně zasláno dne 6. 1. 2014 oznámení o zesplatnění závazku. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně posoudil jako nedůvodné námitky žalované, jimiž poukazovala na absolutní neplatnost předmětné smlouvy, kterou považovala za lichevní z důvodu nemravného jednání žalobkyně, zneužila-li tato při sjednání smlouvy nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti žalované a dostatečně nezjišťovala úvěruschopnost žalované. Za nedůvodné považoval i námitky ohledně nepřiměřenosti úroků a o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se všemi spornými otázkami zabýval. Ohledně posouzení schopnosti splácet úvěr žalovanou soud prvního stupně provedl dokazování z něhož zjistil, že žalobkyně dostatečně bonitu žalované zkoumala, kdy vycházela z doložených příjmů žalované a spoludlužnice její snachy J. Š., z výpovědi žalované zjistil, že příjem domácnosti dosahoval 39 128 Kč, neboť si kromě důchodu přivydělávala jako hospodyně, což ji umožňoval i její (nijak vysoký) věk, žalobkyně dokonce přezkoumávala doložené příjmy spoludlužnice a v žádosti o úvěr žalovanou uvedené informace o jejích příjmech a tyto informace hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými listinnými důkazy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva neměla lichevní charakter, nebylo zjištěno, že by žalobkyně zneužila tísně žalované, ta v době uzavření smlouvy neměla žádné finanční problémy, chtěla jen pomoci svému synovi a snaše se zajištěním úvěru a sama měla z úvěru (byť malý) zisk. Žalobkyně v dostatečném předstihu žalované poskytla všechny potřebné informace o úvěru, úrocích a zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti, žalovaná tedy věděla, co je obsahem smlouvy a mohla si uzavření smlouvy v dostatečně poskytnutém čase rozmyslet. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že výše úroků po porovnání s výší úrokové sazby u úvěrů poskytovaných v rozhodné době jinými subjekty nijak nevybočovala z obvyklé úrokové sazby, a proto nepovažoval výši úroků za nemravnou. Pokud žalovaná namítala, že smlouvu uzavřela pod vlivem svého nedobrého zdravotního stavu, soud zjistil, že žalovaná podle lékařských zpráv v době uzavření smlouvy netrpěla takovými zdravotními problémy, které by měly vliv na její rozhodování, léčila se pouze na ortopedii s koleny, soud tedy považoval za nadbytečné vypracování znaleckého posudku k posouzení stavu žalované v době uzavření smlouvy. Z dokazování ani nevyplynulo, že by byl na žalovanou činěn nějaký nátlak, příbuznými byla od počátku informována o účelu úvěru a osobně jednala se zástupcem žalobkyně. Oba soudy s ohledem na zjištěné okolnosti neshledaly chování žalobkyně jako nemravné, když podrobily uzavřenou smlouvu i korektivu dobrých mravů, a to s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Úvěrová smlouva byla proto posouzena jako platně uzavřená smlouva v souladu s § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 55 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by snad byla oprávněná námitka o neplatném ujednání o smluvní pokutě, odvolací soud vyšel z tohoto, že žalobkyně úhradu smluvní pokuty nepožadovala a jedná se o ujednání, které nemá vliv na platnost smlouvy ve zbývajícím rozsahu z důvodu oddělitelnosti tohoto ujednání od zbytku smlouvy (§ 41 obč. zák.), proto tuto námitku vznesenou žalovanou nepovažoval za důvodnou. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené právní závěry potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení při aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v § 237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak. Zároveň se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a má rovněž za to, že nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena. Namítá též, že soudy nezohlednily všechny relevantní důkazy a nevypořádaly se řádně s námitkami uplatněnými v odvolání ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy, jako smlouvy lichevní, uzavřené v omylu a tísni, za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dovolatelka namítá neúplnost dokazování o zdravotním stavu žalované, jestliže soudy vycházely jen z lékařských zpráv a nezadaly vypracování znaleckého posudku o celkovém zdravotním stavu žalované, v čemž spatřuje vážné pochybení soudů při hodnocení důkazů, a stejně tak spatřuje pochybení soudů i ve vyhodnocení tísně žalované při uzavírání smlouvy, když pouze konstatovaly, že žalovaná žádné finanční problémy neměla. Oběma soudům vytýká, že tíseň u žalované posuzovaly jen k okamžiku uzavření smlouvy a ne jako komplexní stav, který vytváří nejen psychický, zdravotní či sociální aspekt, ale bere v úvahu i věk dotyčné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1483/2012). Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně dostatečně zjišťoval úvěryschopnost žalované. S poukazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, namítá, že se věřitel, v posuzovaném případě žalobkyně, nemůže spokojit jen s informacemi o příjmech spotřebitele, ale tyto informace je povinen vyhodnotit s odbornou péčí a důkladně je prověřit. Dovolatelka nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu týkající se posouzení platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na posouzení oddělitelnosti ujednání o (nemravné) smluvní pokutě, neboť na jednání žalobkyně bylo namístě nahlížet jako na jednání nemravné v ce