23 Cdo 3185/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3185/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2013 Spisová značka:23 Cdo 3185/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3185.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 373 obch. zák. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 2. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3185/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně imAGe Alpha, a.s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, IČO 25754556, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 2, PSČ 602 00, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o zaplacení částky 1 109 744 377,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 51/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2010, č. j. 22 Cm 51/2006-405, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 843 980,41 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit nedoručením dvou zásilek Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 82/2003, v němž jí bylo uloženo zaplatit České konsolidační agentuře částku 1 109 744 377,51 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně požádala dne 24. března 2005 a dále dne 26. září 2005 žalovaného o změnu místa dodání (dosílku) z adresy P. na adresu, B. Dále vzal za prokázané, že žalovaný následně doručoval žalobkyni v rámci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 dvě poštovní zásilky. Žalobkyně v tomto řízení vystupovala jako žalovaná, vůči níž se žalobkyně Česká konsolidační agentura domáhala zaplacení částky 1 109 744 377,54 Kč s příslušenstvím. První zásilkou bylo usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku z odvolání na č. l. 140, které bylo podáno žalovanému k doručení dne 13. července 2005, a druhou zásilkou bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku na č. l. 144, k doručení podáno dne 18. srpna 2005. Obě zásilky byly adresovány do sídla žalobkyně na adrese P. a v obou případech odesílatel – Městský soud v Praze zásilky opatřil pokynem - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Žalobkyně si zásilky v úložní době nevyzvedla, a proto je žalovaný vrátil dle zmíněného pokynu odesílateli – Městskému soudu v Praze. Tím nabylo rozhodnutí Městského soudu v Praze o povinnosti žalobkyně zaplatit České konsolidační agentuře žalovanou částku právní moci. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně v exekučním řízení uhradila České konsolidační agentuře částku 5 843 980,41 Kč, a na tuto částku v průběhu řízení svoji žalobu omezila. Postup při doručování zásilek, jestliže je dohodnuta dosílka, vyplývá podle soudu prvního stupně z Poštovního věstníku s opatřením č. 20 - Poštovní podmínky a z opatření č. 21 - Základní kvalitativní požadavky. Dosílku však nebylo možno v daném případě realizovat, pokud byl odesílatelem Městský soud v Praze a na zásilkách uváděl pokyn - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Žalovaný byl podle závěru soudu prvního stupně povinen vycházet při doručování obou předmětných poštovních zásilek z příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném v roce 2005 (dále jen „o. s. ř.“). Jednalo se o ustanovení § 47 odst. 1 o. s. ř., podle něhož písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za právnickou osobu písemnost přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Z uvedeného kogentního ustanovení občanského soudního řádu dovodil soud prvního stupně povinnost žalovaného poštovní zásilku obsahující písemnost soudu vydanou v rámci občanského soudního řízení a určenou právnické osobě vždy uložit, a tedy ji nedosílat adresátovi na jinou adresu. Žalovaný tudíž prováděl doručování obou předmětných zásilek v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o doručování. Soud prvního stupně dále uvedl, že odpovědnost za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb je stanovena v § 12 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), tak, že za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb odpovídá provozovatel v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou a podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá pouze za škodu vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky, a to jen v rozsahu sjednaném v poštovní smlouvě. Za jinak vzniklé škody na poštovní zásilce odpovídá, jen bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný postupoval při doručování v souladu s občanským soudním řádem a neporušil žádné zákonné povinnosti, a to jak ze zákona o poštovních službách, tak příslušných ustanovení Poštovních podmínek. Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že v době, kdy měla žalobkyně s žalovaným dohodu o dosílce, byla budova v P., kde měla žalobkyně sídlo, v rekonstrukci a výpověď dostali všichni nájemníci, protože se budova přestavovala na hotel. Žalobkyni tudíž muselo být známo, že její pobyt v B. není jen dočasný, ale že se do svého sídla tak, jak je zapsáno v obchodním rejstříku, již nikdy nevrátí. Změnu zápisu o sídle žalobkyně neučinila, přestože jí tuto povinnost obchodní zákoník ukládá. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Odvolací soud dále potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že pošta musela při doručování postupovat podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkajících se doručování. Bylo však nutno posoudit, zda nedošlo žalovaným k porušení jeho povinností z uzavřené smlouvy o tzv. „dosílce“. Odpovědnost za škodu se přitom neřídí § 12 zákona o poštovních službách, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, nýbrž obecnou úpravou podle § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), příp. podle § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); je tudíž nutno zkoumat existenci tří předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. Pošta přitom nemohla doručovat zásilku na dvě různá místa, tj. na adresu podle sídla právnické osoby a na adresu podle dispozic adresáta ve smlouvě o tzv. dosílce. Dispozice odesílatele na zásilce - Městského soudu v Praze - dosílku vyloučily. Údaj, který Městský soud uvedl na obálce - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“ je třeba vykládat podle odvolacího soudu podle jeho obsahu a z hlediska potřeb doručování těchto písemností vyjádřených v § 47 o. s. ř. tak, že odesílatel požadoval, aby doručení předmětných zásilek proběhlo do sídla adresáta, uvedeného v obchodním rejstříku. V tomto smyslu bylo nutno rovněž vyložit i bod 3 žádosti o dosílku, ve kterém se uvádí: Dosílat nelze zásilky s dispozicí odesílatele „Nedosílat“ atd. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že jen v případě, kdy odesílatel uvede na zásilce „Nedosílat“, bude takto poštou postupováno. Smyslem pokynu odesílatele soudu „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“ bylo totéž jako v pokynu „Nedosílat“. Odvolací soud se z uvedených důvodů ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný neporušil právní povinnosti při doručování předmětných zásilek, a ani nedošlo k porušení smluvních povinností vyplývajících ze smlouvy o tzv. dosílce. Za této situace se již nezabýval zbylými předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž