23 Cdo 3214/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3214/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2026 Spisová značka:23 Cdo 3214/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.3214.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vrácení daru Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 630 obč. zák. § 2072 o. z. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1080/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3214/2025-315 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému O. L., zastoupenému Mgr. Filipem Gerykem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Palánek 254/12a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 161/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 38 Co 30/2025-273, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na v žalobě označených nemovitých věcech v k. ú. XY, obci XY, a dále uložení povinnosti žalovanému tyto nemovitosti vyklidit. Tvrdila, že na základě darovacích smluv ze dne 8. 10. 2013 a 2. 11. 2015 převedla na žalovaného spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům a rodinnému domu, přičemž se žalovaný ve vztahu k těmto nemovitostem současně zavázal ke zřízení věcného břemene doživotního užívání ve prospěch žalobkyně. Vzhledem k následnému jednání žalovaného, které podle jejího tvrzení představovalo zvlášť hrubé porušení dobrých mravů, spočívající zejména v dlouhodobém narušování jejího klidného užívání domu, ve stavebních úpravách omezujících přístup k základnímu zázemí a v nastěhování dalších osob do nemovitosti, dar dopisem ze dne 30. 5. 2023 odvolala a dovozovala, že byly splněny zákonné předpoklady pro vrácení daru a opětovné nabytí vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu. 2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 6 C 161/2023-213, určil, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu id. 2/3 na v žalobě označených nemovitostech (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl v rozsahu výroků I a II dovoláním, v němž zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, podle kterých žalovaný svým chováním hrubě porušil dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, ve vztahu k darovací smlouvě uzavřené dne 8. 10. 2013, a ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, pokud šlo o darovací smlouvu uzavřenou dne 2. 11. 2015. Žalovaný namítal, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele jeho jednání nenaplňovalo intenzitu hrubého porušení dobrých mravů a nebylo způsobilé vyvolat morální pohoršení společnosti s ohledem na nevhodné chování žalobkyně. 5. Žalovaný dále namítal, že odvolací soud posoudil otázku nevděku jednostranně, když hodnotil vztah mezi dárkyní a obdarovaným bez zohlednění jejich vzájemných interakcí a chování žalobkyně, které podle jeho tvrzení spoluutvářelo vznik a průběh konfliktu. Tuto námitku považoval za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Současně však tuto výtku opřel o námitky směřující proti hodnocení důkazů, když odvolacímu soudu vytýkal, že převzal závěry o věrohodnosti výpovědi žalobkyně, aniž se dostatečně vypořádal s rozpory v jejích tvrzeních, s jeho protiargumenty a s důkazními návrhy, včetně tvrzení, že některá sporná jednání probíhala s vědomím či tolerancí žalobkyně. 6. Žalovaný v dovolání vytkl odvolacímu soudu rovněž nesprávný výklad rozsahu služebnosti doživotního bezplatného užívání, když dovodil oprávnění žalobkyně užívat celý dům, aniž by se vypořádal s principem restriktivního výkladu služebností odpovídajícím ustálené judikatuře dovolacího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016. Podle žalovaného se tento extenzivní výklad promítl do následného právního posouzení otázky nevděku. 7. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud přihlédl k procesnímu úkonu žalobkyně, jímž dodatečně odvolala své zpětvzetí žaloby, ačkoliv zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, jehož účinky nastaly doručením soudu, nelze dalším (později doručeným) procesním úkonem vzít zpět a navrátit tak řízení do původního stavu. Postup odvolacího soudu, který za tohoto procesního stavu v řízení pokračoval a věc meritorně projednal, považoval žalovaný za rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu jmenovanou v dovolání. 8. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. 9. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Námitka, jíž žalovaný brojil proti závěru soudů nižších stupňů, podle něhož se vůči žalobkyni choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy a tím byly naplněny podmínky odvolání daru podle § 630 obč. zák. ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 8. 10. 2013 a podle § 2072 o. z. ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 2. 11. 2015, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 15. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v níž se vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Judikatura Nejvyššího soudu byla současně ustálena v závěru, že pojem dobrých mravů činil z § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace (posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně) a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022). 16. Třebaže úprava odvolání daru doznala s účinností zákona č. 89/2012 Sb. určitých změn, tento výklad přijatý při aplikaci § 630 obč. zák. je použitelný i v případě aplikace § 2072 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 335/2023, či ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1362/2025). Pojem dobrých mravů tedy činí i z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k