23 Cdo 3257/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3257/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 3257/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.3257.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3257/2025-389 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce I. T., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Davidovičova 1675/4, proti žalovanému A. K., zastoupenému Mgr. Leonidem Kušnarenkem, advokátem se sídlem v Praze, Polská 1090/4, o zaplacení částky 144.800 Kč s příslušenstvím a částky 25.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 46 C 75/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 164/2025-347, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.790 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2025, č. j. 46 C 75/2024-284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 144.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 144.800 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení a částku 25.000 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.000 EUR od 16. 3. 2024 do zaplacení (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 12 Co 164/2025-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potud, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 144.800 Kč za dobu od 24. 2. 2024 do 4. 4. 2024 a z částky 25.000 EUR za dobu od 16. 3. 2024 do 25. 4. 2024 zamítl. V ostatním však výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu „komplexně řešeny“, a sice: a. „zda lze existenci smlouvy o zápůjčce mezi účastníky dovodit pouze z jediné finanční transakce (jedné platby) ve spojení s výpovědí svědka – osoby blízké žalobci, a to navzdory skutečnosti, že ve věci existuje rozsáhlá kontradiktorní důkazní situace (řada dalších finančních operací mezi účastníky, směnky a uznání dluhu, svědecké výpovědi potvrzující odlišný skutkový stav apod.)“; b. „zda může předžalobní výzva k vrácení zapůjčených peněz plnit funkci výpovědi smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2393 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ‚o. z.‘), zejména pokud v ní nebyla výslovně uvedena výpovědní lhůta a byla v ní stanovena lhůta k plnění kratší než zákonných šest týdnů“; c. „zda je v souladu se zásadou poctivosti v právním styku (§ 6 o. z.) postup věřitele, který podá žalobu na vrácení zápůjčky ještě před uplynutím zákonné výpovědní lhůty stanovené v § 2393 odst. 1 o. z., zejména učiní-li tak těsně před uplynutím promlčecí doby, čímž zapůjčiteli fakticky znemožní využít plné délky výpovědní lhůty a dlužníku případně znemožní uplatnit námitku promlčení“; d. „zda odvolací soud dostál své povinnosti náležitě odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 132 o. s. ř. v situaci, kdy se nevypořádal se zásadními [v dovolání blíže vymezenými] rozpory v provedených důkazech“. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že podané dovolání nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Přípustnost dovolání nemůže v prvé řadě založit dovolací otázka nadepsaná pod písm. a), neboť jí dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž dovolací soud založil své právní posouzení. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolací soud uvádí, že závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaný nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Úst