23 Cdo 3408/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3408/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3408/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3408.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3408/2024-118 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Urban Centre družstvo, se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 262/15, identifikační číslo osoby 02347300, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rosa, advokátkou se sídlem v Předboji, K Parku 529, proti žalované MOPRAZ s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 03963438, zastoupené Mgr. Petrem Ukleinem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1175/48, o zaplacení 533 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 186/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 102/2024-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 533 800 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že si u ní objednal dodání linky na výrobu baterií a související software v celkové hodnotě 2 404 846,57 Kč, že na základě faktury č. FV2320001 vystavené dne 10. 1. 2023 uhradil žalované část kupní ceny ve výši 800 000 Kč, že žalovaná dodala pouze část zboží v hodnotě 266 200 Kč (2 ks software – licence solidwork) a že následně bylo dohodnuto neodebrání zbylého objednaného zboží a vystavení dobropisu na vrácení odpovídající části uhrazené částky žalobci, že žalovaná i přes vystavení dobropisu (následně stornovaného) žalobci nevrátila odpovídající část uhrazené kupní ceny. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 21. 12. 2023, č. j. 14 C 186/2023-60, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 533 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 100 326,28 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 039,20 Kč (výrok II). 3. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, které podle svého obsahu směřovalo pouze proti části výroku I napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o věci samé. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Ačkoliv žalovaná přípustnost dovolání v jeho úvodu obecně spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, z obsahu dovolání se nepodává žádná otázka hmotného práva, na níž byl záviselo napadené rozhodnutí. Uvedla-li žalovaná v dovolání též, že jeho přípustnost vyvozuje ze skutečnosti, že její „odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeným rozsudkem zamítnuto“, pak nejde o řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., dále též jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). 9. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. 10. Z obsahu dovolání se však podává několik námitek týkajících se procesních otázek, jejichž řešením se odvolací soud zabýval. 11. Žalovaná v dovolání vytýkala odvolacího soudu, že se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 (které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), a od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz) ve vztahu k nesprávnému posouzení nedostatečnosti tvrzení žalobce a neprokázání skutečností, dovození skutkového stavu za žalobce (z výslechů jím navržených svědků) a „nadržování“ žalobci „pomíjejíc skutečnost neunesení břemena tvrzení a důkazního“. Uvedla, že až v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobce uplatňuje svůj nárok z titulu „jakési ústní dohody“, ohledně níž ale nikdy netvrdil ani neprokázal, kdy a kde měla být uzavřena či co mělo být jejím obsahem. Jeho tvrzení byla podle žalované natolik nekonzistentní a vágní, že nemohl unést břemeno tvrzení ani důkazní, a měl být soudem prvního stupně vyzván podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, což však soud prvního stupně neučinil (ani odvolací soud, který postup soudu prvního stupně akceptoval). Soudy obou stupňů tím podle žalované též „pošlapaly“ její procesní práva. 12. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) neodchýlil, uzavřel-li, že žalobce potřebná tvrzení přípustně dotvrdil (a prokázal) nejpozději na jednání soudu dne 11. 12. 2023. Žalobce v návrhu na vydání elektronické platebního rozkazu tvrdil, že uhradil fakturu č. FV2320001, žalovaná ale dodala jen část objednaného zboží a že z tohoto důvodu vystavila opravný doklad – dobropis č. FV2320023, podle kterého měla žalobci vrátit část poskytnutého plnění ve výši 533 800 Kč. Ve vyjádření ze dne 13. 11. 2023 pak doplnil, že z důvodu, že nebylo včas dodáno objednané plnění, došlo k dohodě smluvních stran o nepřevzetí zboží, a to poté, co žalobce projevil vůli od kupní