23 Cdo 3445/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3445/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3445/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3445.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobrá víra Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 446 obch. zák. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.09.2025II.ÚS 2784/25 Jiří Přibáň odmítnuto pro nepřípustnost14. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3445/2024-424 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně VacuClean s.r.o., se sídlem v Praze 4, U Zahrádkářské kolonie 463/20, identifikační číslo osoby 27651444, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalované Veolia Energie ČR, a.s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 3337/7, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 118/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. 15 Co 106/2024-399, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala, aby bylo žalované uloženo vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor zn. DISAB-TELLA, sestávající z filtračního odlučovače BEATLX-23-SPB25, výr. č. 4782, se sběrnou nádobou a vypouštěcím zařízením, včetně podpůrné konstrukce sací podtlakové jednotky PES.2S.55, výr. č. 4781, a z elektrické ovládací skříně (dále jen „zařízení“), a nebude-li vydání možné, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Zařízení žalobkyně původně dodala společnosti NOEN, a.s., identifikační číslo osoby 25601598 (dále jen „zhotovitel“), na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 10. 2018; zhotovitel je následně složil na staveništi žalované za účelem provedení díla, které realizoval podle smlouvy o dílo č. 1302-0013-A3 uzavřené se žalovanou dne 4. 11. 2013. Po odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny zůstalo zařízení na pozemku žalované, která jeho vydání odmítla s tvrzením, že je jeho vlastníkem. Podle žalobkyně však žalovaná k zařízení vlastnické právo nenabyla, neboť kupní cena nebyla zhotovitelem nikdy zaplacena a v kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva. 2. V části, v níž se žalobkyně domáhala vydání zařízení, byla žaloba pravomocně zamítnuta. Předmětem sporu tak zůstal žalobkyní tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 2 590 580 Kč s příslušenstvím. 3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 59 C 118/2019-352, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 5. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a která se týká výkladu § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, konkrétně posouzení dobré víry nabyvatele při převodu vlastnického práva od nevlastníka. V této souvislosti žalobkyně předestřela otázku, zda mohly některé z následujících okolností – jednotlivě či ve vzájemné souvislosti – vzbudit v žalované „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění zhotovitele převést vlastnické právo k zařízení: a) zhotovitel byl v prodlení s provedením díla delším než tři měsíce, což vedlo ke sjednání náhradního harmonogramu a výzvě k plnění pod hrozbou odstoupení od smlouvy o dílo; b) ve stavebním deníku zcela chyběl záznam o dodání zařízení, přestože povinnost řádně vést stavební deník vyplývá ze zákona a žalovaná takový záznam mohla oprávněně očekávat; c) zařízení bylo předáno bez jakýchkoliv dokladů nezbytných k jeho řádné identifikaci, přičemž tyto doklady zhotovitel žalované ani nepředal, ani je nepřipevnil k zařízení. 6. Žalobkyně odvolacímu soudu v dovolání dále vytkla, že nepřihlédl k výpovědi svědka pana Svobody prokazující, že žalovaná zápis ve stavebním deníku očekávala, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. 7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v něm nespecifikovala otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda některá z žalobkyní vyjmenovaných okolností (viz bod 5 odůvodnění výše) mohla u žalované samostatně nebo ve vzájemné souvislosti vzbudit „sebemenší pochybnosti“ o oprávnění zhotovitele převést na ni vlastnické právo k zařízení. 13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018). 14. Nejvyšší soud též ustáleně judikuje, že otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., musí mít zobecňovací potenciál, tj. musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (jejich formulace musí umožňovat judikaturní řešení). Jinými slovy řečeno právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže podle dikce § 237 o. s. ř. obstát, půjde-li o kazuistickou otázku, jejíž řešení závisí výhradně na okolnostech konkrétního případu a nelze je zobecnit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). 15. Shora uvedeným požadavkům žalobkyně nedostála, neboť neformulovala žádnou obecnou (či zobecnitelnou) právní otázku, jež by mohla mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Otázka, zda lze za relevantní pro posouzení dobré víry žalované považovat prodlení zhotovitele delší než tři měsíce, absenci záznamu o dodání zařízení ve stavebním deníku, či předání zařízení bez identifikačních dokladů, které nebyly ani přiloženy, ani dodatečně předány, takovou otázkou není, jelikož její zodpovězení se váže výlučně na konkrétní skutkové okolnosti případu. Podle ustálené judikatury tot