23 Cdo 346/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 346/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2011 Spisová značka:23 Cdo 346/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.346.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 37 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 2. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.04.2011 -I.ÚS 1155/11JUDr. Vojen Güttler JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto18.08.2011 28.7.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 346/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D., ve věci žalobkyně JUDr. J. Z., správkyně konkurzní podstaty společnosti Kvartet, spol. s r.o., se sídlem v Oknech 90, PSČ 471 62, IČ 62740474, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti žalovanému Ing. R. K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 259/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2007, č. j. 30 Co 272/2006-243, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 30. března 2006, č. j. 9 C 259/2005-174, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. dubna 2006, č. j. 9 C 259/2005-190, určil, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v České Lípě na listu vlastnictví č. 4923 pro katastrální území Česká Lípa, a to objektu bydlení č. p. 1946 se st. p. č. 1351 o výměře 456 m2, je neplatná (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 32 Odo 1008/2003-101, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2003, č. j. 30 Co 238/2003-83, neboť odvolací soud vyslovil jiný právní názor než okresní soud a vycházel přitom z důkazů, které nehodnotil okresní soud za významné. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 30 Co 155/2005-106, zrušil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. února 2003, č. j. 9 C 94/2002-65, a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení přijal příslušná skutková zjištění ohledně vážnosti projevu vůle účastníků řízení při uzavírání kupní smlouvy. V předchozím řízení bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 1. 6. 1999 kupní smlouvu o prodeji shora označených nemovitostí a poté dne 4. 1. 2000 smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji totožných nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že dne 9. 2. 2000 zaslal žalovaný konkurznímu soudu cenovou nabídku na nemovitost č. p. 1946/32 v České Lípě ve výši 2 600 000 Kč s tím, že peníze bude mít do 30 dnů od projednání jeho nabídky u ČMHB, a. s., pobočka Liberec. Dne 31. 3. 2000 sdělila žalobkyně konkurznímu soudu, že žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva, ale že se nejedná o řádně uzavřenou kupní smlouvu, nebyla uhrazena kupní cena. Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) shledal soud prvního stupně v tom, že ohledně předmětných nemovitostí byla dále uzavřena mezi žalobkyní a T. P. dne 20. 4. 2000 další kupní smlouva a u obou kupních smluv byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí vyjádřili účastníci podle závěru soudu prvního stupně svoji vůli nebýt vázáni původní kupní smlouvou a nahradili ji tímto novým ujednáním. Předmětnou kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1999 posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neboť nebylo možno podle § 14 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona provést započtení kupní ceny nemovitosti, tj. majetku patřící do podstaty, oproti pohledávce vůči úpadci. Smlouvu o postoupení pohledávky vůči úpadci předloženou žalovaným posoudil soud prvního stupně jako nevěrohodnou. V novém řízení dospěl soud prvního stupně po doplnění dokazování k závěru, že podpis žalobkyně na kupní smlouvě ze dne 1. 6. 1999 nelze považovat za vážně míněný právní úkon. Vyšel přitom z toho, že žalobkyně dne 1. 6. 1999 podepsala jedno vyhotovení kupní smlouvy, přičemž musela vědět, že to pro řízení o vkladu není dostačující, nenechala podpisy ověřit a nepřijala kupní cenu, která měla být zaplacena při podpisu kupní smlouvy. Žalobkyně se kupní smlouvou necítí být zavázána, sama své počínání zhodnotila jako pomocné, aby usnadnila potenciálnímu kupci získání finančních prostředků formou úvěru. Žalobkyně dále sdělila dne 8. 11. 1999, 31. 3. 2000 a 1. 4. 2000 konkurznímu soudu, že k prodeji nemovitosti nedošlo, potvrzuje to i podání žalovaného konkurznímu soudu ze dne 26. 6. 2000, kde konstatuje, že vlastníkem nemovitostí je T. P. Závěr soudu prvního stupně podporuje i fakt, že žalovaný ujišťoval po 16. 11. 1999 zástupkyni věřitelů, paní Mgr. V., o jeho vážném zájmu o koupi předmětné nemovitosti, tak se však podle soudu prvního stupně nechová ten, kdo již vlastníkem věci je. Z toho lze dovodit, že ani on nemohl považovat kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1999 za vážně míněný a projevený úkon schopný vyvolat s ním spojené právní účinky, a z toho důvodu se jím necítil být vázán. Pokud oba účastníci řízení uzavřeli dne 4. 1. 2000 smlouvu o budoucí smlouvě kupní ohledně totožných nemovitostí jako smlouvu ze dne 1. 6. 1999, pak dali oba ve vztahu ke smlouvě ze dne 1. 6. 1999 najevo, že tuto smlouvu neuzavírali vážně. Pro absenci vážné vůle u obou účastníků řízení při uzavírání kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 soud prvního stupně uzavřel, že tato smlouva je podle § 37 ObčZ neplatná. Na tom nemění nic ani oznámení žalobkyně nájemníkům ze dne 3. 6. 1999, že dne 1. 6. 1999 přešla vlastnická práva na žalovaného, ani její sdělení jednomu z nájemníků dne 9. 8. 1999, že se realizuje prodej nemovitostí. Výzvu žalobkyně žalovanému ze dne 4. 7. 2003 k zaplacení kupní ceny nemovitostí z titulu kupní smlouvy soud prvního stupně chápal jako jednání učiněné pro případ nepřijatelných rozhodnutí soudu, aby zabránila vzniku škod. Z těchto důvodů soud prvního stupně určil, že předmětná kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 je neplatná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. ledna 2007, č. j. 30 Co 272/2006-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1999 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ohledně shora označených nemovitostí je neplatná (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud zopakoval dokazování všemi listinnými důkazy, které prováděl soud prvního stupně po dovolacím řízení, opětovně vyslechl svědkyni Mgr. H. V., dále provedl důkaz potvrzením J. N. ze dne 11. 1. 2006 a dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, tj. že kupní smlouva na prodej nemovitostí byla uzavřena platně. Vyšel zejména z okolností, které byly časově blízké uzavření smlouvy dne 1. 6. 1999. Těsně před uzavřením kupní smlouvy dne 13. 5. 1999 učinil žalovaný konkurznímu soudu nabídku na prodávanou nemovitost v částce 3 900 000 Kč, dne 31. 5. 1999 oba účastníci písemně potvrdili, že krajský soud souhlasí s vydáním získaného zpeněžení pro oddělené věřitele ve výši 3 500 000 Kč. Usnesením konkurzního soudu ze dne 23. 3. 1999, č. j. 27 K 22/98-114, byl správkyni konkurzní podstaty (žalobkyni) dán souhlas s prodejem předmětných nemovitostí mimo dražbu. V kupní smlouvě ze dne 1. 6. 1999 jsou sjednány podstatné náležitosti, obsah smlouvy i podpisy stran na ní svědčí o vážnosti vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu, která odpovídá předchozí nabídce žalovaného. Odvolací soud je toho názoru, že tento závěr lze zvrátit jen zcela mimořádným důkazem. Pochybnosti o vážnosti projevu vůle nelze dovodit ani z bezprostředně následujících úkonů účastníků. Dopisem ze dne 3. 6. 1999 oznamuje žalobkyně