23 Cdo 3532/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3532/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 3532/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3532.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Daň z přidané hodnoty Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 448 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3532/2022-494 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) Dobrá mysl, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 44847220, a 2) TOMSTA Praha s. r. o., se sídlem v Praze 10, Dubeč, V Rohožníku 535, identifikační číslo osoby 02377454, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o zaplacení 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 309/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 35 Co 74/2022-435, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 440 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal vrácení bezdůvodného obohacení představovaného částkou 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím, kterou (v rozsahu částky 932 533,67 Kč jako předmět sporu s příslušenstvím a v rozsahu částky 106 995 Kč jako náklady řízení) právní předchůdkyně žalobce (společnost O., s. r. o., identifikační číslo osoby XY) zaplatila žalovaným na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 39 Cm 135/2004-185, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 1 Cmo 2/2010-229, které byly následně (na základě dovolání právní předchůdkyně žalobce, která v tamním řízení vystupovala v postavení žalované) zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 59 C 309/2015-401, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IÍ). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci částku 1 039 528,67 Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění žalované 1) zaniká závazek žalované 2) (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání rozporoval dovolací argumentaci žalovaných, připomněl jednotný přístup Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k jejich námitkám v předchozích souvisejících věcech (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), označil dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k námitce žalovaných, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence titulu pro úhradu úroků z prodlení, žalované v dovolání neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. Dovolatelky v prvé řadě namítají, že otázka navýšení ceny díla (kupní ceny) o daň z přidané hodnoty, jež byla Nejvyšším soudem posouzena v jeho rozsudku ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1059/2011, má být dovolacím soudem posouzena jinak; uvedená námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010). Jak vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, rozsudek ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004, rozsudek ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, či usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy: vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či zda ze smlouvy plyne, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího. Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí vztahujícím se k totožné smlouvě o dílo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 162/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2004/21), od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchylovat, přičemž dovolání nepřináší pro takovou judikaturní odchylku ani jakékoliv přiléhavější argumenty. Pro úplnost Nejvyšší soud pak uvádí, že od uvedené rozhodovací praxe se neodchýlil ani odvolací soud, jestliže v projednávané věci považoval za stěžejní zjištění, zda mezi účastníky vznikl závazek žalobce zaplatit vedle ceny díla také daň z přidané hodnoty. Dalšími otázkami (v dovolání označenými čísly 2 až 4)