23 Cdo 4166/2007 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4166/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2010 Spisová značka:23 Cdo 4166/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4166.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c)) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 2. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.04.2010I.ÚS 1247/10JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto26.8.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4166/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně C. L. No., zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovanému JUDr. Z. Š., o zaplacení částky 4,795.791,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 Cm 350/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 5 Cmo 394/2006-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám Mgr. S. B., advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2005, č. j. 34 Cm 350/99-173, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4,786.241,85 se 17% úroky z prodlení z částky 3,898.757,25 Kč od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení v částce 9.550,- Kč se 17% úroky z prodlení od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a Česká spořitelna, a. s., podepsali dne 14. 1. 1993 smlouvu o poskytnutí úvěru na oběžné prostředky ve výši 3,000.000,- Kč na čísle účtu. Ve smlouvě bylo smluveno zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti P. Ch., , co do výše 3,000.000,- Kč. Tento úvěr byl použit na nákup nemovitosti P.Ch., pro obec Ch., k. ú. Ch., vedeném u Katastrálním úřadě v B.. Žádná jiná zástavní smlouva soudu předložena nebyla. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že žalovaný a Č. s., a. s., podepsali dne 19. 1. 1994 smlouvu o úvěru , kterou se Č. s. zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 2,900.000,- Kč, úvěr byl poskytnut na běžný účet žalovaného. Z kvitance ze dne 16. 1. 1996 vzal soud za prokázané, že Č. s., a. s., potvrdila, že žalovaný dne 25. 4. 1994 zcela splatil úvěr poskytnutý mu podle úvěrové smlouvy ze dne 14. 1. 1993 v původní výši 3,000.000,- Kč zajištěný zástavní smlouvou. Soud dále vyšel ze zjištění, že Č. s., a. s., vypověděla úvěrovou smlouvu , výpovědní doba uplynula 31. 10. 1997. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný a M. Š. jako prodávající a P. CH., spol. s r.o., jako kupující uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitostí, které jsou ve smlouvě specifikovány, za kupní cenu 3,154.481,50 Kč. Kupní cena se podle smlouvy vyrovná tak, že kupující přebírá dluh ve výši ve smlouvě uvedené kupní ceny, který má prodávající u Č. s., a. s., dle smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994, úvěrový účet. Ve smlouvě je dále v článku III uvedeno, že věřitel podpisem smlouvy vyjadřuje souhlas s převzetím dluhu a převodem zastavených společností na kupující společnost. Věřitel není v této smlouvě uveden, ale je zřejmé, že účastníkem smlouvy měla být ještě jedna osoba, která je však zamazána bílou vodičkou. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003, č. j. 29 Odo 43/2001-82, vzal soud prvního stupně za prokázané, že je veden spor o vyloučení věci z konkurzní podstaty, přičemž Nejvyšší soud České republiky v citovaném rozhodnutí vyslovil názor, že výše uvedená smlouva o převodu nemovitosti platně nevznikla, stejně tak nevznikla smlouva o převzetí dluhu. V průběhu řízení postoupila Č. s., a. s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2003 žalovanou pohledávku na nynější žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný a Č. s., a. s., platně uzavřeli dne 19. 1. 1994 smlouvu o úvěru na poskytnutí úvěru ve výši 2,900.000,- Kč, přičemž tuto smlouvu žalovaný neuzavřel v omylu. Tímto úvěrem žalovaný splatil svůj předchozí úvěr u Č. s., a. s., poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 1993. Smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 1994 je platná, jelikož obsahuje náležitosti vyžadované § 494 obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“). Žalovaný je ve smlouvě řádně označen jménem, příjmením, bydlištěm, dále je zde uvedeno IČO, což podle soudu prvního stupně naplňuje náležitosti vyžadované obchodním zákoníkem pro identifikaci subjektů. Neplatnost smlouvy o úvěru nezakládá ani absence podpisu manželky žalovaného na úvěrové smlouvě, neboť dle soudu prvního stupně se v případě úvěrové smlouvy nejedná o záležitost týkající se společných věcí manželů, neboť se nejedná o věci, které již manželé vlastní. Jelikož žalovanému byl poskytnut úvěr, který nebyl splacen, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty, neboť žalovaný byl povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, což neučinil. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že úvěrová smlouva, která byla uzavřena dne 14. 1. 1993, zanikla zaplacením, rovněž tak zaniklo zástavní právo, které se k ní vztahovalo. K námitce žalovaného, že se žalobkyně měla uspokojit ze zástavy, soud prvního stupně nepřihlédl, protože žalovaný soudu nepředložil žádnou jinou zástavní smlouvu, vztahující se k úvěru . V řízení rovněž nebylo prokázáno převzetí dluhu podle § 531 občanského zákoníku (dále jen jako „obč. zák.“), jelikož k převzetí dluhu je potřeba, aby věřitel dal souhlas s převzetím dluhu, což neučinil – Č. s., a. s., nepodepsala smlouvu kupní a smlouvu o převzetí dluhu ze dne 22. 1. 1996. Vyhovění žalobě na zaplacení žalované částky nebrání ani skutečnost, že pohledávka je rovněž vymáhána na společnosti P. CH., spol. s r.o., v konkurzním řízení č. j. K 50/97, jelikož P. CH., spol. s r.o., vystupuje v pozici spoludlužníka. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 5 Cmo 394/2006-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II), uložil žalovanému nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni (výrok pod bodem III) a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobkyni (výrok pod bodem IV). Odvolací soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že námitka neplatnosti smlouva o úvěru ze dne 19. 1. 1994 není důvodná, jelikož ze smlouvy je jasně patrné, že dlužníkem je fyzická osoba JUDr. Z. Š., identifikovaný rodným číslem, z dalšího připojeného údaje – identifikačního čísla – lze dovodit, že se jedná o osobu podnikatele. Odvolací soud neshledal rozpor mezi ustanoveními čl. I bodu 1 a článkem II předmětné úvěrové smlouvy. Typ úvěru (dlouhodobý investiční úvěr) a účel úvěru (přeúvěrování dřívějšího úvěru) nejsou ve vzájemném rozporu, účel úvěru není v rozporu se zákonem a nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Rukou psané poznámky se vyskytují jen na listinách žalovaného, obsah obou smluv je totožný. S tvrzením žalovaného, že se domníval, že úvěrová smlouvy ze dne 19. 1. 1994 je jen přečíslováním úvěrové smlouvy ze dne 14. 1. 1993, odvolací soud nesouhlasil, jelikož ve čtyřech dodatcích ke smlouvě je úvěrová smlouva specifikovaná nejen číslem, ale i datem 19. 1. 1994, kdy byla uzavřena, a proto je nutné tvrzení o omylu při podpisu smlouvy považovat za ryze účelové. Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že písemný souhlas manželky dlužníka není podmínkou platnosti úvěrové smlouvy. Výši žalované částky určil stejně jako soud prvního stupně z dokladů předložených v řízení, přičemž částku poskytnutou Č.z.a r. b. a. s., na splacení úroků započítala žalobkyně na řádné úroky a pohledávka postoupená před zahájením řízení na společnost I., spol. s r. o., nebyla předmětem tohoto řízení. Odvolací soud dále nepřisvědčil žalovanému, že jeho dluh převzala P. CH., spol. s r.o., podle smlouvy kupní a smlouvy o převzetí dluhu, a to s odkazem na závěry o neplatnosti této smlouvy učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, č. j. 29 Odo 43/2001-82. Odvolací soud navíc dovodil z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru ze dne 19. 4. 1997, ve kterém vystupuje P. CH., spol. s r.o., vedle žalovaného jako dlužník, že P. CH., spol. s r.o., přistoupila k dluhu žalovaného a stala se dlužníkem ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 19