23 Cdo 4292/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4292/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2016 Spisová značka:23 Cdo 4292/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4292.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nekalá soutěž Ochranné známky Dotčené předpisy:§ 44 odst. 1 obch. zák. § 47 obch. zák. § 8 odst. 2 předpisu č. 441/2003Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4292/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Karlovarské minerální vody, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Horova 3, IČO 14706725, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalované ONDRÁŠOVKA a.s., se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, IČO 27913805, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu proti porušování práv k ochranným známkám a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 5/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Cmo 434/2014-301, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Cmo 434/2014-301, v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140, ve výrocích pod body I a VI, a v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140, ve výrocích pod body I a VI se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140, uložil žalované, aby se zdržela užití slova „magnéziová“ jako obchodního názvu minerální vody (výrok pod bodem I), aby se zdržela nabídky, prodeje, jakož i propagace minerální vody v obchodním balení, které se vyznačuje slovem „magnéziová“ provedeným v červené barvě s bílou konturou, na modrém podkladě, v plastovém PET obalu modré barvy vyobrazeného tvaru a provedení (výrok pod bodem II), aby se zdržela šíření v elektronické i tištěné formě letáků ve vyobrazených provedeních (výrok pod bodem III), a aby se zdržela nabídky prodeje, jakož i propagace minerální vody v obchodním balení, které se vyznačuje dominantním slovním prvkem „magnéziová“ provedeným v bílé barvě, na modrém podkladě s červeným orámováním, v plastovém PET obalu modré barvy vyobrazeného tvaru a provedení (výrok pod bodem IV). Ve výroku pod bodem V zamítl návrh, aby žalobkyně byla oprávněna na náklady žalované uveřejnit rozsudek v jednom celostátním deníku. Pod body VI a VII výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná užívá v obchodním styku plastové lahve s etiketami jak uvedeno výše. Dále zjistil, že žalobkyně je vlastníkem ochranných známek vztahujících se k výrobku Magnesia (u Úřadu průmyslového vlastnictví – dále jen „ÚPV“) má pod č. 203970 zapsanou slovní národní ochrannou známku Magnesia s právem přednosti k 3. červenci 1996, pod č. 328426 slovní národní ochrannou známku Magnesia – síla přírodního hořčíku s právem přednosti k 25. květnu 2012, u OHIM prostorovou ochrannou známku, kterou je chráněn tradiční plastový obal, a to pod č. 6989172 Magnesia perlivá, pod č. 6989181 Magnesia neperlivá a dále pod č. 6989164 ochrannou známku chránící způsob, jakož i barevné provedení vlastních plastových lahví), kterými je chráněn název, vzhled a označení plastových lahví. Tyto ochranné známky žalobkyně užívá na obalech (plastových lahvích). Za podstatnou považoval i skutečnost, že pro český trh žalovaná zvolila jiný obal a etiketu, než které jsou používány na Slovensku a zbytku EU. Minerální voda, která je v České republice prodávána pod názvem Magnéziová, je na Slovensku prodávána pod názvem Lubovnianka. Po právní stránce věc posoudil tak, že označení užívané žalovanou na obalech, resp. barevné grafické ztvárnění je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně. K tomuto závěru soud došel po zkoumání sporných obalů z hlediska vizuálního, nápisy na etiketách i z hlediska fonetického a významového. Co se týče výroků pod body II, III a IV je podobnost dána zejména použitím stejných barevných kombinací a rozmístěním barevných prvků na obale, což je ještě podtrženo stejnou barvou a obdobným tvarem lahve. Užití slova „magnéziová“ v souvislosti s dalšími prvky na etiketě a lahvi lze hodnotit jako zřejmou snahu o připodobnění se k výrobkům žalobkyně (oproti názvu výrobku, jak je prodáván na Slovensku). Jednání žalované bylo nekalou soutěží, naplnilo nejen znaky generální klauzule, ale i skutkových podstat podle § 47 písm. b) a § 48 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Průměrný spotřebitel mohl oba sporné výrobky spojovat, stejně tak výsledky prodejů sporných výrobků mohly být ovlivněny parazitováním na pověsti žalobkyně. Jednání žalované má důsledky a vliv ve sféře žalobkyně, zejména v rozmělňování jejích ochranných známek a ve snížení dobrého jména a goodwillu. Zveřejnění rozsudku na náklady žalované považoval soud prvního stupně za nadbytečné. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Cmo 434/2014-301, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I – IV a VI a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištění soudu prvního stupně, rovněž jeho právní závěry považoval za správné. Odvolací soud měl za to, že označení, které žalovaná užila na „starých“ i „nových“ etiketách minerální vody „Magnéziová“, jakož i barevné a grafické provedení je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), dále jen „OchrZ“. Žalovaná použila slovo „magnéziová“ jako název výrobku, což je patrno z jeho umístění na etiketě a velikosti písma. Tento název je podobný chráněnému označení „magnesia“. Stejnou podobnost vykazuje i celá etiketa s ohledem na grafické a barevné provedení, jakož i vzhled a barva láhve. Svým jednáním naplnila znaky nekalé soutěže podle § 44 obch. zák. (obdobně i podle pod§ 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), neboť v soutěžním prostředí se neoprávněný zásah do práv k ochranným známkám považuje za nekalosoutěžní jednání. Uvedené platí pro staré i nové provedení obalů minerální vody magnéziová. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR, když se zcela opomenul zabývat důkazem předloženým žalovanou v odvolacím řízení (spotřebitelským průzkumem). Odvolací soud pochybil, pokud nezopakoval či nedoplnil dokazování, čímž aproboval postup soudu prvního stupně, který výslovně označil některé důkazy za nerelevantní, aniž by uvedl, z jakého důvodu, a odmítl se jimi zabývat. V důsledku tohoto chybného postupu odvolací soud nezjistil veškeré okolnosti potřebné k vyhodnocení otázky zaměnitelnosti. V této souvislosti dovolatelka poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. III. ÚS 746/06, dále na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009, ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009, ze dne 26. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007. Argumentovala tak, že ze spotřebitelského průzkumu jasně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nevěrohodných důkazech. Nepřipuštění či neprovedení tohoto důkazu a nezdůvodnění tohoto postupu je zásahem do práva na spravedlivý proces. Účelem tohoto důkazu bylo rovněž poukázání na skutečný stav a poměry na trhu s minerálními vodami, když dříve předložené důkazy (např. fotografie