23 Cdo 4427/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4427/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2009 Spisová značka:23 Cdo 4427/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4427.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4427/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. V., zastoupeného JUDr. H.K., advokátkou proti žalovanému B. H., E. J. V. H. zastoupenému JUDr. J. B. advokátem o zaplacení částky 1,236.353,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 236/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2008 č. j. 22 Co 1080/2008 - 410, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31 315 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Hany Kundratové, advokátky se sídlem v Praze  2, Gorazdova 334/16. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. února 2008 č. j. 5 C 236/2005 – 363 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,236.353,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% z částky 503.859,- Kč od 29. 4. 2000 do zaplacení, ve výši 8% z částky 70.585,- Kč od 15. 4. 2001 do zaplacení, ve výši 5,5% z částky 128.934,- Kč od 26. 4. 2002 do zaplacení a ve výši 3% z částky 532.975,- Kč od 24. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že účastníci uzavřeli v červnu 1992 v písemné formě smlouvu o tiché společnosti, v níž se žalobce zavázal účastnit se podnikatelské činnosti žalovaného vkladem ve výši 404.000,- Kč, dále ve výši 30.000,- AUD a půjčkou ve výši 20.000,- AUD. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že se žalobce bude podílet na zisku žalovaného ve výši 50% za každý kalendářní rok. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že ji lze zrušit dohodou nebo jednostranně vypovědět s 18-měsíční výpovědní lhůtou, která začne běžet vždy 1. ledna roku následujícího po doručení písemné výpovědi druhé straně, a to pouze tehdy, pokud druhá strana hrubě nebo opětovně porušuje závazky dané smlouvou. Žalobce vložil vklad ve výši 404.000,- Kč do podnikání žalovaného v letech 1990 a 1991, vklad 30.000,- AUD a půjčku ve výši 20.000,- AUD poskytl žalovanému dne 10: 9. 1992. Tato půjčka již byla žalobci žalovaným vrácena a byly zaplaceny i dohodnuté úroky. Dne 22. 12. 1997 žalovaný žalobci předmětnou smlouvu vypověděl bez udání důvodů. Za rok 1999, 2000, 2001 a 2002 nebyl žalobci podíl na zisku žalovaným vyplacen. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně zejména platnost smlouvy o tichém společenství, když podle názoru žalovaného je absolutně neplatná pro rozpor  s kogentními ustanoveními zákona a z důvodu absence devizového povolení. Žalovaný rovněž uvedl, že smlouva byla uzavřena  v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Okresní soud vyslovil názor,  že smlouva o tichém společenství datovaná 31. 8. 1990 byla mezi účastníky fakticky uzavřena v červnu 2002, a její obsah hodnotil tudíž po právní stránce podle předpisů platných v době jejího vzniku, tedy podle obchodního zákoníku účinného do konce roku 1992.Z pohledu ust. § 673 a násl. obchodního zákoníku uzavřel soud prvního stupně, že smlouva obsahuje všechny podstatné i obvyklé náležitosti, přičemž v době jejího uzavření měla právní úprava základních ustanovení o smlouvě o tichém společenství v obchodním zákoníku dispozitivní charakter, strany se proto mohly od zákonné úpravy odchýlit. Platně si proto účastníci mohli dohodnout způsob skončení smluvního vztahu výpovědí, výpovědní lhůtu i důvod výpovědi spočívající v tom, že druhá strana hrubě nebo opětovně porušuje závazky ze smlouvy. Za dané situace pak okresní soud výpověď ze strany žalovaného označil za neplatnou, neboť byla dána v rozporu s uzavřenou smlouvou bez udání důvodů a za situace, kdy žalobce svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy plnil. Předmětnou smlouvu nepokládal okresní soud za neplatnou ani z důvodu absence devizového povolení, když poukázal na ust. § 23 z. č. 528/1990 Sb., devizového zákona. Pokud by došlo k porušení devizového zákona, odpovídali by popř. účastníci za devizový přestupek ve smyslu § 43 a násl. devizového. Platnost smlouvy hodnotil soud prvního stupně i z pohledu jejího případného rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku. K tomu uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že vůli založit závazkový vztah v podobě tichého společenství projevili oba účastníci již v roce 1990 a následně se dohodli na uzavření smlouvy, která byla sepsána komerčním právníkem JUDr. J.D. Jmenovaný právník ve své svědecké výpovědi potvrdil vůli obou smluvních stran smlouvu ve všech částech jejího obsahu uzavřít a v jejích intencích postupovat. Okresní soud proto uzavřel, že smlouva o tichém společenství byla uzavřena účastníky na základě svobodné vůle a v souladu se zákonem. Žalobce svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy splnil, žalovaný však svoje povinnosti porušil, neboť žalobci nevyplatil sjednaný podíl na zisku za období let 1999 – 2002. Ke zjištění výše zisku žalovaného zadal okresní soud znalecký posudek, v němž znalec zjistil, že zisk po zdanění činil za rok 1999 1.007,718,06 Kč, za rok 2000 činil 141.170,26 Kč, za rok 2001 činil 257.868,62 Kč a za rok 2002 činil 1.065,951,73 Kč. Protože závěry znaleckého posudku nebyly žádnou ze stran zpochybněny, soud prvního stupně určil výši podílu na zisku  za rok 1999 ve výši 503.859,- Kč, za rok 2000 ve výši 70.585,- Kč, za rok 2001 ve výši 128.934,- Kč a za rok 2002 ve výši 532.975,- Kč, celkem          1.236,353,- Kč.Za důvodnou považoval i žalobu ohledně příslušenství a rozhodl o úrocích z prodlení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž odvolací soud  ve svém rozsudku ze dne 12. června 2008 č. j. 22 Co 1080/2008 – 410 částečně vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalovaného. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že při výpočtu částek podílu na zisku nebylo zohledněno, že uvedené podíly na zisku podléhají srážkové dani, kterou je povinen provést plátce, tj. podnikatel jako účastník smlouvy o tichém společenství. Jestliže podnikatel tichému společníkovi vyplácí jeho podíl, má povinnost před výplatou provést srážku daně ve výši 15% z podílu na zisku připadajícího na tichého společníka a takto sraženou daň odvést na zvláštní účet svému místně příslušnému správci daně. Odvolací soud proto snížil jednotlivé částky podílu na zisku přiznané soudem prvního stupně tichému společníkovi, a to tak, že za rok 1999 mu připadá podíl na zisku ve výši 428.280,- Kč, za rok 2000 ve výši 59.997,- Kč, za rok 2001 ve výši 109.594,- Kč a za rok 2002 ve výši 453.029,- Kč, celkem tedy 1.050,900,- Kč. Žaloba není důvodná v rozsahu 185.453,- Kč. V důsledku těchto změn změnil odvolací soud i jednotlivé dílčí nároky, z nichž byly žalobci vypočteny úroky z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v  tom, zda mělo ust. § 679 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku kogentní povahu ještě před jeho výslovným zařazením do výčtu v ust. § 263 obchodního zákoníku a zda bylo možné ve smlouvě o tichém společenství uzavírané v červnu roku 1992 s odkazem na dispozitivnost prvně uvedeného ustanovení platně omezit možnost výpovědi smlouvy o tichém společenství jen na hrubé nebo opětovné porušení závazků ze smlouvy. Další otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel i v tom, zda neexistence devizového povolení vyžadovaného devizovým zákonem k převzetí závazku devizového tuzemce k devizovému cizozemci v červnu 1992 způsobovalo absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. K první otázce uvádí dovolatel, že soud prvního i druhého stupně dospěl k nesprávnému názoru, že smluvní strany mohly využít smluvní volnosti při úpravě vzájemných vztahů, neboť veškerá ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o tichém společenství měla dispozitivní povahu. Argumentuje, že jen ta ustanovení, která jsou obsažena ve výčtu ust. § 263 odst. 1 obch. zák. jsou nepochybně kogentní, vedle nich však existují i kogentní normy do výčtu nezařazené, a je proto nutno vždy zkoumat, zda z obsahu, povahy, význam