23 Cdo 448/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 448/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2012 Spisová značka:23 Cdo 448/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.448.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Právní úkony Promlčení Veřejné zakázky Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 536 obch. zák. § 35 obč. zák. § 394 odst. 2 obch. zák. § 397 obch. zák. § 12 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 7. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 448/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Česká republika - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 01, identifikační číslo osoby 60162694, s adresou pro doručování: Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, PSČ 160 00, proti žalované IZO-TEP, spol. s r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Míru 3247, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 47155647, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem v Havířově - Město, Dělnická 1a/434, o zaplacení částky 1,009.545,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2011, č. j. 51 Co 138/2011-330, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 40 C 296/2007-300, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,009.545,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 9. července 2002 byla mezi žalobcem jako zadavatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako veřejná zakázka malého rozsahu dle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (tento zákon byl zrušen zákonem č. 40/2004 Sb.). Předmětem této smlouvy byla oprava podlahy kostela ve S. V. Cena díla byla sjednána podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, na částku 1,659.000,- Kč včetně DPH a rozpočtové rezervy. Dílo mělo být předáno původně do 15. listopadu 2002, dodatkem ke smlouvě byl tento termín prodloužen do 10. října 2002. Záruka na jakost byla ve smlouvě dohodnuta na 36 měsíců ode dne převzetí díla. Pro případ prodlení se splněním závazku včasného zhotovení díla byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení, za prodlení s odstraněním vad díla 500,- Kč za každý den prodlení. Žalovaná na základě uzavřené smlouvy vykonala pro žalobce dílo, opravenou podlahu však předala až dne 16. dubna 2003. Žalobce za provedené dílo zaplatil dohodnutou cenu, přičemž poslední část ceny byla zaplacena dne 16. prosince 2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je dle ustanovení § 70 zákona č. 199/1994 Sb. absolutně neplatná pro rozpor s tímto zákonem, když cena sjednaná ve smlouvě ve výši 1,695.000,- Kč neodpovídá obvyklé ceně v místě a čase, jak stanoví ustanovení § 49b zákona č. 199/1994 Sb. Dle znaleckého posudku Ing. Ž. činí cena obvyklá za provedené práce částku 1,426.900,40 Kč. Rozdíl mezi cenou sjednanou a obvyklou (232.100,- Kč) představuje 14 % celkové ceny. V této skutečnosti soud shledal rozpor se zákonem č. 199/1994 Sb., když sjednání ceny díla je dle ustanovení § 563 obch. zák. podstatnou náležitostí smlouvy o dílo a dle ustanovení § 49b zákona č. 199/1994 Sb. bylo povinností stran sjednat cenu obvyklou v místě a čase. Takovýto rozpor se zákonem je v ustanovení § 70 zákona č. 199/1994 Sb. sankcionován absolutní neplatností smlouvy. Absolutní neplatnost přitom vyplývá i z ustanovení § 39 občanského zákoníku. Při závěru o neplatnosti smlouvy pak nemohou obstát ani nároky na zaplacení smluvních pokut, protože příslušná ujednání o smluvních pokutách jsou taktéž neplatná. Nárok na slevu z ceny díla ve výši 357.204,18 Kč v důsledku neodstranění vad díla nemá opory v zákoně ani ve smlouvě a nelze jej proto žalobci přiznat. Navíc při závěru o neplatnosti smlouvy žalobci ani žádný nárok z odpovědnosti za vady díla vzniknout nemohl. Mohlo by se případně jednat pouze o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, který je však s ohledem na ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. promlčen, protože čtyřletá promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného z neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo, a to je nutno vztáhnout k 16. prosinci 2002, kdy žalobce cenu díla žalované doplatil. Od tohoto dne uplynuly do podání žaloby více než 4 roky, protože žaloba byla v této věci podána až 26. února 2007. Stejně tak pro promlčení nemůže obstát ani nárok na vrácení částky 390.059,82 Kč jako rozdíl mezi cenou obvyklou podle znaleckého posudku Ing. M. N. a cenou sjednanou ve smlouvě. Nemohou-li obstát nároky žalobce z odpovědnosti žalované za vady díla, nemůže obstát ani jeho žaloba ohledně jím vyplaceného znalečného ve výši 11.781,- Kč. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu změnil tak, že nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), v zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej potvrdil (druhý výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva uzavřená jako veřejná zakázka podle ustanovení § 49b zákona č. 199/1994 Sb. je pro nesplnění tam uvedeného kritéria „ceny obvyklé v místě plnění“ v celém rozsahu dle ustanovení § 70 cit. zákona neplatná. Upozornil přitom, že překročení ceny obvyklé (o částku 232.100,- Kč) není nepatrné či nevýrazné překročení, které by bylo možno tolerovat. Daná neplatnost smlouvy je absolutní, protože nelze dovodit, že by neplatnost smlouvy dle ustanovení § 70 cit. zákona byla ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. stanovena pouze na ochranu některého účastníka smlouvy. Ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o tom, že nároky uplatňované v tomto řízení nemohou obstát. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že smlouva je pouze částečně neplatná v ujednání o ceně díla v rozsahu, ve kterém cenu obvyklou překračuje, s odkazem na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Dle odvolacího soudu se tento právní předpis na předmětnou věc nevztahuje a zejména ani jeho namítané ustanovení § 12, které pojednává o nabývání majetku státem a v té souvislosti řeší cenové záležitosti. Uvedl, že v projednávané věci se jedná o stav odlišný, protože sjednanou cenu díla stát vyplácí a žádný majetek tím nenabývá. Stejně tak nelze argumentovat ustanovením § 41 občanského zákoníku. Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když uzavřel, že zákon č. 219/2000 Sb. se na předmětnou věc nevztahuje a zejména ani jeho ustanovení § 12. Uvádí, že pojem majetek není v cit. zákoně, ani v jiné právní normě obecné povahy, definován, a proto bylo na odvolacím soudu, aby se obsahem tohoto pojmu zabýval, což ovšem neudělal. Podle dovolatele lze za majetek chápat i podlahu zhotovenou žalovanou. I v případě smlouvy o dílo žalobce nabývá konkrétní majetkovou hodnotu, neexistuje tedy žádný právní ani věcný důvod, proč by se taktéž na tyto smlouvy nemohlo vztahovat ustanovení § 12 zákona č. 219/2000 Sb., když toto ustanovení je k zákonu č. 199/1994 Sb. v poměru lex posterior k lex priori a současně v poměru lex specialis k lex generalis. Dle žalobce by byla na místě aplikace ustanovení § 12 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., tedy vyslovení pouze částečné neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, a to právě v rozsahu rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou. Dle názoru dovolatele odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy v rozporu s konstant