23 Cdo 480/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 480/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2022 Spisová značka:23 Cdo 480/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.480.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezprávná výhrůžka Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 37 obč. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 1. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 348/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 480/2022-229 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Slunná 833, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, o určení velikosti spoluvlastnických podílů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 48/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, č. j. 13 Co 230/2019-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že její spoluvlastnický podíl k nemovitosti – stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY – tvoří id. ¼ celku, spoluvlastnický podíl žalovaného ke stejné nemovitosti tvoří id. ¼ celku a spoluvlastnický podíl P. B., narozeného XY (který v řízení před okresním soudem vystupoval jako druhý žalovaný) ke stejné nemovitosti tvoří id. ½ celku. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 6. 2008 uzavřela s žalovaným, jako se svým tehdejším manželem, dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „sporná dohoda“), na jejímž základě připadl žalovanému ze společného jmění podíl na předmětné nemovitosti v rozsahu ½ z celku. Dle žalobkyně je však tato dohoda absolutně neplatná, neboť jí uzavřela nesvobodně pod vlivem výhružek ze strany žalovaného. Okresní soud v Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, č. j. 41 C 48/2016-128, určil, že spoluvlastnický podíl žalobkyně na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼ (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 38 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu k druhému žalovanému se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 41 C 48/2016-160, soud prvního stupně určil, že podíl žalovaného na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼ (výrok I), žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok II), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku částku 1 050 Kč (výrok III) a vůči druhému žalovanému nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok IV). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba na určení, že spoluvlastnický podíl žalobkyně k předmětné nemovitosti tvoří id. ¼, se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba na určení, že podíl žalovaného na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼, se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud při posuzování otázky existence bezprávné výhružky nezohlednil, že žalovaný na žalobkyni vyvíjel nátlak dlouhodobě a to jak za pomoci fyzického donucení, tak nátlaku psychického a ekonomického. Žalobkyně zejména poukazovala na to, že žalovaný již od roku 2005 na základě domnělé nevěry žalobkyně podmiňoval další setrvání v manželství ekonomickými ústupky žalobkyně. Dle žalobkyně veškerá tato jednání měla být zahrnuta do posouzení, zda při uzavření předmětné dohody jednala na základě své svobodné vůle. Žalobkyně je toho názoru, že obdobný případ, ve kterém by bezprávná výhružka měla dlouhodobý charakter, nebyl doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešen. V návaznosti na to žalobkyně namítla, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávně vyžaduje pro závěr o vyloučení svobody vůle na základě bezprávní výhružky existenci nátlaku, který by byl na hranici trestné činnosti a nebere v potaz, že nátlak u různých osob může mít jiné důsledky a i méně závažný nátlak v konkrétním případě může způsobit nesvobodu vůle. Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkaz lékařskou zprávou ze dne 21. 11. 2005, tak, že se jedná pouze o potvrzení zdravotního stavu žalobkyně, a nikoliv důkaz o fyzickém napadení žalovaným. Odvolací soud dle žalobkyně taktéž nesprávně přihlížel k obsahu rozvodového spisu, z něhož dovodil závěr, že rozvrat manželství byl dovršen mimomanželskou známostí žalobkyně. Uvedený závěr je dle žalobkyně zavádějící, neboť se netýkal období, kdy byla sporná dohoda uzavřena. Naopak dle žalobkyně odvolací soud nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, z nichž mělo vyplývat, že intenzita jednání žalovaného byla natolik závažná, že vzbuzovala u žalobkyně důvodný pocit strachu z žalovaného. Žalobkyně následně namítla, že ačkoliv odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přesto z jednotlivých důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil jiné skutkové závěry. Rozsudek odvolacího soudu pak dle žalobkyně je nepředvídatelný, resp. překvapivý a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, neboť odvolací soud současně s tím neprovedl opětovně dokazování. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně jinak hodnotil věrohodnost výpovědi svědka J. B., čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2530/2008. Konečně žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně určil tarifní hodnotu pro výpočet náhrady mimosmluvní odměny dle § 9 odst. 4 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), místo toho, aby jako soud prvního stupně postupoval dle § 9 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem, které se dle jeho názoru neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně zároveň dle názoru žalovaného nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání a její jednotlivé námitky představují polemiku s hodnocením důkazů. Dovolání by tak dle jeho názoru mělo být odmítnuto. Vzhledem ke skutečnosti, že právní osud jednotlivých spoluvlastnických podílů se posuzuje samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), Nejvyšší soud předesílá, že podáním odvolání ze strany žalovaného nebyla dotčena právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a P. B., jako (původně) druhým žalovaným. V tomto rozsahu tak byla věc pravomocně skončena (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k otázce, jaké skutečnos